Všudypřítomnost Boží

Všudypřítomnost Boží, není sice přímo bibl. výrazem, ale je v Písmě předpokládána. Vyplývá z duchovní podstaty Boží, která ovšem nebyla za všech dob a všemi plně chápána a zdůrazňována. Máme v bibli také stopy názoru, že Bůh je vázán na určité místo anebo určitou svatyni, po případě na nebesa [Gn 21,17; 22,11; 28,12.17], a žalmisté a proroci obrazně mluvili o Božím paláci, trůnu, chrámu na zemi i na nebesích [Ž 18,7; 104,3; Iz 6,1nn; 66,1; Am 9,6; Ab 2,20], ale vždy mocněji pronikala myšlenka, že Bůh se neváže na žádné místo [Sd 5,4; 2S 7,7; Jr 7,4.12; Oz 8,14; Mi 3,11; Sk 7,49], že ho ani nebesa nemohou obsáhnout, i když ze své milosti nechává svou slávu, své jméno přebývati v jerusalemském chrámě [1Kr 8,26-53; Ž 11,4; 42,3.5; 43,4; 84]. Podle Iz 6,3 je všecka země plná Boží slávy. Bůh naplňuje nebe i zemi [Jr 23,23n], působí mezi babylonskými zajatci právě tak jako kdysi v Palestině [Ez 8,1nn; 13,1nn.17nn], doprovází svůj lid všude [Iz 43,2], jeho oči procházejí vší zemí [Za 4,10], není mu možno uniknout [Am 9,2-4]. Nejúchvatněji je vyjádřena myšlenka v-i Boží v Ž 139,5-10. Učení o v-i Boží tedy znamená, že není místa, jež by mohlo Boha uzavřít anebo ze sebe vyloučit; není pro něj rozdílů prostorových ani časových. Praví modlitebníci se nemusejí modlit v Garizim nebo v Jerusalemě, ale v duchu a v pravdě [J 4,21nn]. Podle Sk 17,27n není Bůh daleko od žádného z nás. Jsme drženi jeho v-í. Totéž se praví v podstatě i o Ježíši Kristu v Ko 1,16n. Sr. Mt 18,20.