Vlas, -y

Vlas, -y. Ve starém Orientě panovaly různé zvyky při úpravě vlasů. Egypťané holili své hlavy; jen v době smutku si nechávali v-y vyrůst. Také staří Babylonci si holili hlavy a někdy nosili i paruky. Assyřané však nosili dlouhé v-y, splývající až na ramena. Také Izraelci si libovali v delších v-ech, jež splétali do umělých pletenců [Sd 16,13.19] a jednou za čas přistřihovali [sr. Nu 6,5; 2S 14,26]. Kněžím bylo holení hlavy zakázáno; směli si v-y jen „slušně přistřihovati“ [Ez 44,20]. Ez 5,1 mluví dokonce o holičích. Bylo zakázáno stříhati v-y ‚okrouhle‘ [Lv 19,27], t. j. zaokrouhlovati je kolem spánků a tak napodobovati pohanský zvyk. Arabové to dělávali ke cti boha Orotala [Bakcha]. Jiní vykladači se domnívají, že Lv 19,27 se týká vyholování v-ů na místě, kde se vousy stýkají s v-y [sr. pejzy polských Židů]. Bujné vlasy byly ozdobou mužů [2S 14,26], pleš byla hanbou [2Kr 2,23]. Izraelské ženy nosily dlouhé v-y [Pís 7,5; Zj 9,8; 1K 11,14], svázané stuhou nebo upletené v copy s různými ozdobami a úpravou [2Kr 9,30; Iz 3,24; 1Tm 2,9; 1Pt 3,3. *Křtaltování]. Někdy i muži si posypávali v-y zlatým práškem, aby na slunci zářily. Josephus Flavius [Starožitnosti 8,7.3] to výslovně uvádí o jezdcích Šalomounových. Je přirozené, že v zemích, kde sluneční žár vysušoval pokožku, mužové i ženy změkčovali v-y olejem [Ž 23,5; Mt 6,17; Mk 14,3]. Josephus Flavius vypravuje o Herodovi Velikém, že si barvil v-y na černo, aby zakryl své stáří. Izraelští kněží měli zakázáno dělati si jakoukoliv lysinu [tonsuru?] na hlavě [Lv 21,5], nejspíše proto, že dělání lysiny bylo zvykem u pohanských kněží. Žádný Izraelec pak nesměl vyholovati obočí mezi očima na znamení smutku [Dt 14,1]. I tu šlo o zákaz pohanského zvyku, jehož smysl je nám dosud nejasný. Zato zajatá žena, kterou si některý Izraelec vybral za manželku, musela si oholit hlavu a ořezat nehty a tak truchlit nad ztrátou svého otce a matky. Potom teprve mohlo dojíti k sňatku [Dt 21,11n]. U Ezd 9,3 čteme o tom, že na znamení smutku docházelo někdy k holení hlavy a vytrhávání v-ů. Malomocný, u něhož kněz zjistil uzdravení, měl povinnost nejen oholiti v-y s hlavy, ale s celého těla, i vousy, aby mohl podstoupiti obřad kultického očišťování [Lv 14,8]. Také nazarejec [*Nazarejský], který ukončil dobu svého slibu, oholil svou hlavu [Nu 6,18], kterou si po dobu svého slibu nestříhal [Nu 6,5]. *Brada.

U Mt 10,30; L 12,7 ujišťuje Ježíš své učedníky, že Bůh má sečtený i každý jejich v. Chce tím naznačit Boží neskonalou péči, jež vylučuje všechen strach před tím, že by mohl člověk kdy vypadnout z ruky Boží, byť přišlo utrpení nebo i smrt. „Žádného z vás v. z hlavy nespadne“ [Sk 27,34] = nikomu se nestane nic zlého. „Nemůžeš jednoho v-u učiniti bílého“ [Mt 5,36] = nemáš moc nad svou hlavou, ba ani nad jediným v-em. Proto nesmíš přísahat při své hlavě. Není to tvůj majetek, nýbrž Boží.