Vězeň, vězení

Vězeň, vězení. Ve vypravování o Josefovi slyšíme po prvé o vězních a vězení. [Gn 39,20. 23; 40,3.5]. Hebr. výraz bét ha-sóhar, kterého je užito pouze na tomto místě, znamená ‚okrouhlý dům‘, tedy nějakou věž, jíž se užívalo za v-í. Kral. překládají ‚věž žalářná‘ nebo žalář. Někteří vykladači však se domnívají, že jde o nějaký hebreisovaný výraz egyptský. Musela to být rozsáhlá věznice, která měla svého správce [Kral. ‚vladaře‘]. Jinak je v tomto vypravování užíváno výrazu mišmár = vazba [palácové stráže, Gn 40,4.7; 41,10; 42,17 Kral. ‚ vězení‘, nebo bét mišmár = dům vazby, věznice Gn 42,19, Kral. ‚žalář‘]. Také Filistinci měli věznice, v nichž poutali vězně řetězy a využívali jich k nucené práci [Sd 16,21.25]. V Ex 12,29 je vězení označeno výrazem bét ha-bór = ‚dům jámy‘ [sr. Jr 37,16; 38,6; Za 9,11]. Hebr. bór je v Gn 37,24 přeloženo výrazem cisterna. Šlo tedy v Ex 12,29 o nějaké cisternové vězení, jakého se užívalo hlavně v době římské [hladomorny].

Soudnictví nejstarších dob izraelských se nezmiňuje o věznicích, protože rozsudek býval prováděn hned po vynesení rozsudku. Jen dvakrát se mluví o vězení, vlastně o ochranné vazbě [hebr. mišmár], a to v případech, kdy soudcové čekali na Boží rozhodnutí [Lv 24,12; Nu 15,34]. Teprve v době královské se mluví o žalářích, jež stály pod správou velitele města [1Kr 22,27; v Samaří za Achaba]. Jr 37,15n mluví v dnešním hebr. textu o několika druzích vězení v Jerusalemě: první je označen v hebr. jako ‚dům pout‘, [Kral. ‚vězení‘]. Byl to soukromý dům písaře Jonatana, který byl proměněn v žalář [hebr. ‚dům vazby‘]. Pak se mluví o jámě [bór, nejspíš hladomorně] a konečně o nějakých klenutých sklepích, snad celách, [hebr. ojedinělé slovo chámít]. U Benjaminovy hořejší brány bylo v-í opatřené svíracími kládami [*Kláda, hebr. bét ha-mahpéket [= dům klád, Jr 20,2; 2Pa 16,10; sr. Jb 13,27; Sk 16,24], kde byl vězeň nucen sedět ve zkroucené poloze s nohama a rukama sevřenýma kládou]. O kládě mluví také Jr 29,26, ale hebr. sínók znamená spíš železný obojek na krk, jakého se užívalo na pranýři. Tak měli být trestáni falešní proroci. Po zajetí babylonském měl býti trestán v-m ten, kdo neplnil zákon Boží a zákon králův [Ezd 7,26].

V dobách NZ se v-í židovská přizpůsobila nejspíš řeckým a římským vzorům. Josephus tvrdí, že v-í, do něhož byl uvržen Jan Křtitel, bylo na hradě Machaeru [vých. od Mrtvého moře] [Mt 11,2; 14,3.10]. Petr a Jan byli uvrženi židovskými úřady do žaláře obecného [Sk 4,3; sr. 5,18]. Ze Sk 12,4.6 se dovídáme, že vězni byli hlídáni dvojí stráží v žaláři a dvojí před žalářem, t. j. čtyřmi čtveřicemi, jež se střídaly po dvou vždy po třech hodinách. Tento žalář byl nepochybně v paláci Herodesově [Sk 23,35], jiný na hradě Antonia [Sk 23,10], jiný v Cesareji [Sk 24,27]. V žalářích byli vězněni hlavně nepořádní dlužníci [Mt 12,34]. Apoštol Pavel byl mnohokrát uvězněn [2K 6,5; 11,23; Ef 3,1; 4,1; F 1,13; 2Tm 1,8; Fm 1,13. sr. Sk 20,23; 2K 11,32; Ko 4,3.18]. Ve Filipách byl uvržen do podzemní kobky [Sk 16,24] v městské věznici. V Římě byl konfinován nejdříve v soukromém bytě [Sk 28,16.30], který si pravděpodobně sám najal. Podle nezaručené tradice byl naposled uvržen do pověstného Mamertinského žaláře na svahu Kapitolina proti náměstí Forum Romanum. V tomtéž podzemním v-í prý byl umučen hladem i Jugurtha. Seděl v něm prý i Petr. Byla to hladomorna, přístupná pouze úzkým otvorem nahoře, kudy byl vězeň spouštěn po provaze. Dno tvořila skála.

Mluví-li se ve SZ o vězních a v-í, myslí se často na válečné zajatce a na zajetí. [Ž 68,19; 69,34; 79,11; 85,2; 102,21; 106,46; 146,7].

Zvláště v zajetí a po zajetí assyrském a babylonském se stali vězňové předmětem modliteb a od zasažení Božího se čekalo vysvobození [sr. 2Pa 30,9]. Jedním z úkolů Mesiášových bylo otevříti žaláře – míněno především na vysvobození z pout hříchu – [Iz 61,1] a vyvésti z něho vězně [Iz 42,7; 49,9]. Neboť Bůh, jenž trestal zajetím, nezamítá na věčnost [Pl 3,31] a nemá v zalíbení, aby potíral nohama svýma všecky vězně v zemi [Pl 3,34]. Pro krev nové smlouvy vypustí vězně z ‚jámy‘ [Za 9,11n]. Ž 68, jeden ze žalmů zpívaných při novoroční slavnosti nastolovací, kdy truhla úmluvy byla slavnostně vnášena do chrámu [‚na výsost‘] v symbolickém vítězném průvodu, doprovázeném zajatci, je křesťanskou církví chápán jako proroctví nanebevzetí Kristova, viz v. 19 [srov. Sk 1,9; Ef 4,8nn; Ko 2,15]. Obrazně se mluví o žaláři duše [Ž 142,8], t. j. o úzkostech a souženích. Na tomto SZ pozadí pochopíme vystoupení Ježíšovo u L 4,18 i jeho rozkaz učedníkům, aby navštěvovali vězně [Mt 25,36nn; Žd 13,3; srov. 10,34]. Snad i Sk 5,19; 12,7; 16,26 je vypravováno jako doklad mesiášské doby.

Pavel mluví někdy o svých spolupracovnících jako o spoluvězních, spoluzajatcích [Ř 16,7; Ko 4,10; Fm 1,23]. Je to snad míněno obrazně, takže spoluzajatec možná znamená totéž, co je jinak vyjádřeno výrazem spoluslužebník [Ko 1,7; 4,7]. Jde o ty, které Kristus přemohl a zajal do své služby [srov. 2K 10,5; Ef 4,8. *Jímati]. Pavel ovšem i své skutečné uvěznění spojuje s Kristem a s evangeliem. V tomto smyslu se nazývá ‚vězněm Krista Ježíše‘ [Ef 3,1; Fm 1,9], vězeň v Pánu [Ef 4,1], mluví o svém ‚v-í pro evangelium‘ [Fm 13, okovy jež snáší pro evangelium‘, překlad Hejčlův], pro Krista [F 1,13]. Kristus ho dostal do v-í, kvůli němu je ve vězení, jemu přináší tuto oběť, aby se rozšířilo evangelium. A tak je ‚vězněm v Kristu‘. I ve v-í je přítomna Kristova sláva. I v žaláři se osvědčuje jako Boží služebník [2K 6,4n].

Nesnadný je výklad 1Pt 3,19 o kázání Kristově duchům v žaláři. Pozadím tohoto výroku je SZ představa o šéólu [*Peklo], podsvětí, v němž žijí duchové mrtvých [sr. L 16,19.31]. Zdá se, že apoštolové od samého začátku měli víru, že Kristus po své smrti prošel tímto šéólem, ale nezůstal v něm, nýbrž byl vzkříšen [Sk 2,24-31]. Také Pavel v Ř 10,7 v navázání na Dt 30,12nn tvrdí, že není nutné prozkoumávat ‚propasti‘, protože Kristus vstal z mrtvých. Věta o Kristu, že „sestoupil nejprve do nejnižších stran země“ [Ef 4,9], byla sice chápána jako předpověď o jeho inkarnaci, tedy o příchodu na svět v těle, ale tentýž obrat máme v Ž 63,10 ve vztahu k šéólu, takže i toto místo může být vztahováno na Kristovo sestoupení do podsvětí. Také F 2,8-10 bylo chápáno v tomto smyslu. Na tomto pozadí lze vykládat 1Pt 3,19 [sr. 4,6]. Až do Augustina bylo toto místo chápáno tak, že Kristus kázal duchům oněch mužů a žen, kteří zahynuli při potopě. Jiní vykladači se domnívají, že šlo o kázání padlým andělům [2Pt 2,4; Ju 1,6], kteří podle Zj 20,7 jsou se satanem, rovněž andělem, uvězněni v podsvětí. Pisatel se dovolává něčeho mezi čtenáři známého. Podle židovské tradice, uchované v knize Enochově, dostal Enoch rozkaz, aby zvěstoval duchům, kteří propásli příležitost k pokání a volají po odpuštění, že nemají naděje na milost. Kristus však, který tu vystupuje na místě Enochově, káže těmto duchům samozřejmě to, co kázal na zemi: milost a odpuštění. Jiní vykladači se domnívají, že Kristus kázal těmto duchům ještě před svým vtělením anebo skrze ústa Noé či Enocha. Ale zdá se, že je to výklad poněkud násilný už vzhledem k v. 22, který naznačuje, že toto kázání se stalo skutkem až po smrti a před vzkříšením Páně. Konečně jsou i vykladači, k nimž patří i prof. Žilka, kteří tvrdí, že omylem opisovačovým snad bylo vynecháno jméno Enochovo, poněvadž předchází v řečtině podobná skupina písmen ‚en‘ó‘ [v němž], a překládají: „V duchu také Enoch šel a kázal duchům ve v-í“. Ale apokalypsa Enochova nemluví o kázání – což je výraz pro zvěstování evangelia – nýbrž o poselství beznaděje.

Ke Zj 20,7 viz heslo *Tisícileté království.