Učedlník

Učedlník, nč. učedník, řecky mathétés, hebr. talmíd [od slovesa lámad = učiti se], původně učeň, jenž se u mistra učí řemeslu, ale už v klasické řečtině jde spíš o označení filosofického žáka, jenž od svého učitele-mistra přijímá duchovní podněty z osobního styku s ním ať už ve škole anebo v soukromí. Zvláště v mystériích se mluvilo o učednících-adeptech a mistrech, kteří zasvěcovali adepty do tajemství kultu a uváděli je do styku s božstvem. U. tu namnoze znamená přívržence, jenž svého mistra má v mimořádné úctě, drží se v jeho společnosti a po jeho smrti spolu s ostatními se snaží uchovat a dále pěstovat to, čemu je naučil nejen po stránce obsahové, ale i co do způsobu života mistrem doporučovaného. Při tom osoba mistrova stojí v popředí.

Je jistě příznačné, že ve SZ-ě se mluví o u-cích pouze na dvou místech, a to v 1Pa 25,8, kde jde o žáky chrámové hudby, a u Iz 8,16, kde prorok, jehož poselství bylo lidem zavrženo, rozhodl se svěřit je skupině svých u-ů, kteří je nejen uchovají ve svých srdcích, ale jednou je uvedou i ve skutek. Ale nejde tu o uchování nějakého prorockého učení, nýbrž o Zákon Boží, o Boží slovo, jež není vázáno na žádného člověka. Proroci sice měli služebníky, mládence [1Kr 18,43; 19,21; 2Kr 3,11; 4,12] a prorocké syny, ale to, co je poutalo dohromady, byl duch Hospodinův [sr. 1S 10,10nn; 19,20nn], nebyli to však u-ci v tom smyslu, jak tomu rozuměli Řekové. Ve SZ-ě nebyl pěstován kult osob. Šlo v něm o zjevení, slovo Boží, jež působí bezprostředně. Bůh sám byl Mistrem a Učitelem svého lidu, i když k tomu užíval proroků, úplně závislých na jeho zjevení.

Teprve v rabínské literatuře, vyrostlé pod silným vlivem hellenismu hlavně od doby Makkabejců začíná se hojně vyskytovat výraz talmîd. Tento výraz označuje toho, jenž se za vedení učitele, nikoli soukromě, učí Písmu a židovské náboženské tradici, aby se jednou stal rabínem. Ideálem ovšem bylo, aby všichni Židé bez rozdílu byli u-y. „Zástup, který nezná Zákona“ [J 7,49], byl v pohrdání, ano až v nenávisti. Jestliže talmîd obstál ve zkouškách a dosáhl čtyřicátého roku, stal se kandidátem ‚moudrosti‘ [talmîd cháchám], který mohl být v případě potřeby ordinován na rabína. Ale i bez ordinace byl ve velké vážnosti, protože se podílel na slávě, jež příslušela Zákonu, a mohl začít kolem sebe shromažďovat u-y. Jinak se přidržoval toho rabína, jemuž děkoval za své vyučení a pěstoval jeho způsob výkladu Zákona, v němž viděl vtělenou vůli Boží a rozřešení všech životních otázek [sr. J 5,39]. Přes rozdílné školy [na př. Hillelovu a Šammaiovu] se všichni talmîdîm [žáci] považovali za u-y Mojžíšovy [J 9,28].

Na tomto pozadí porozumíme lépe NZ výrazu u. Vyskytuje se pouze v evangeliích a ve Sk. Tak Mt 22,16; Mk 2,18; L 5,33 mluví o u-cích farizejských, t. j. farizejských zákoníků-učitelů, kteří kladli důraz na zákonickou praxi. Dále mluví NZ o u-cích Jana Křtitele, kteří se v značném počtu [J 4,1] sdružili kolem svého mistra a přijali od něho určité životní řády [Mt 9,14; Mk 2,18; L 5,33; 11,1; J 3,25]. Zdržovali se v jeho blízkosti i tehdy, když byl uvězněn [Mt 11,2; L 7,18] a na konec ho i pochovali [Mt 14,12; Mk 6,29n]. První z u-ů Ježíšových, a snad i pisatel evangelia Janova, patřili původně do okruhu Jana Křtitele [J 1,35nn], a také později se setkáváme v prvotní křesťanské církvi s Janovými u-y. Jeden z nich byl Apollos, Žid z Alexandrie a pozdější spolupracovník Pavlův [Sk 18,24; 1K 1,12; 3,6] a dále skupina dvanácti Židů v Efezu [Sk 19,1nn], kteří nejspíše patřili k Janovým u-ům, pěstujícím způsob života, jak jej doporučoval jejich někdejší mistr. Podle některých rukopisů mluví Sk 9,25 o u-cích Pavlových [viz Žilkův překlad]. Na ostatních místech se mluví o u-cích Ježíšových v užším i širším slova smyslu.

V užším slova smyslu jde o ty, kteří se za života Ježíšova shromáždili kolem něho jako svého učitele a žili s ním v nejužším obecenství. Na rozdíl od u-ů rabínských, kteří sami usilovali o to, aby byli přijati do mistrova okruhu, u-ci Ježíšovi byli vesměs povoláni jím samým [Mt 4,19; Mk 1,17; 2,14; 10,21; L 5,1nn; 9,59; J 1,43; 6,70; 13,18; sr. 15,16.19]. Ti, kteří ze své vůle chtěli být u-y, byli odmítáni [Mk 5,18nn]. Za to povolával i takové, kteří podle veřejného mínění platili za hříšníky [Mk 2,13nn, sr. L 15,1n]. Z počátku ovšem se k Ježíšovi hrnuly zástupy [Mt 12,15; L 6,17, sr. 19,37], ale v posledku to byl vždy sám Ježíš, který rozhodl o tom, kdo je jeho u-em [J 6,60-66]. Neboť tu nešlo o učení – a to je druhý podstatný rozdíl mezi u-y Ježíšovými a u-y rabínů -, ale o osobní poměr, poměr víry, který rozhodoval [J 6,69; sr. L 5,8nn; J 1,45nn]. Jen tak lze vysvětliti okolnost, že ti, kteří byli vyzváni, aby se stali jeho u-y, ihned opustili všecko a šli za ním [Mt 4,18nn; 10,37nn; Mk 1,16nn]. Ježíšovi u-ci, kteří v něm našli Mesiáše, pokládali se za služebníky-otroky svého mistra, kterého poslouchat jim bylo výsadou [Mk 11,1nn; 14,12nn]. Také nepovažovali své učednictví za průchodní stav, jímž by došli téže dokonalosti jako on a nezávislosti na něm, nýbrž za trvalý stav svého života [sr. Mt 23,6nn]. Jen tak si vysvětlíme okolnost, že v době mezi smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíšovým u-ci byli tak pokleslí [L 24,19nn], protože se jim zdálo, že je konec jejich učednictví. Nebylo to učení, jež vázalo u-y Ježíšovy dohromady, nýbrž jeho osoba. Ani po zmrtvýchvstání nešlo předně o tradování jeho učení, nýbrž o svědectví, soustředěné na jeho osobu jako vtělení Božího zjevení; toto svědectví činilo z lidí u-y [Mt 28,18nn; L 24,48; J 19,35; 21,24; Sk 1,8].

Být u-em Ježíšovým znamenalo být poslušným jeho nástrojem a spolupracovníkem [L 5,1nn.10; 10,1nn; Mt 5,13nn; 25,14nn, sr. Mt 10,5nn]. Jan to vyjadřuje tak, že u. byl vyvolen k tomu, aby nesl ovoce [J 15,16], „zůstával v jeho řeči“ [J 8,31], zachovával jeho přikázání [J 14,15nn; 15,10nn], zvláště přikázání lásky [J 13,34n]. Ale být u-em znamenalo i závazek k ochotnému snášení utrpení. Musí-li trpět Mistr, budou trpět i jeho u-ci, a to nejen apoštolové [Mt 10,17nn; J 15,18nn; 16,1nn], nýbrž každý u. bez rozdílu [Mk 8,34nn; L 14,26nn; sr. J 12,25n]. Jen tak se mohou stát jeho svědky.

Ve Sk jde vesměs [až na 9,25 a 19,1] o označení křesťanů, kteří bývají nazýváni také věřícími [Sk 2,44; 4,32], bratřími [Sk 11,1.29; 12,17; 14,2; 21,17; 28,14 aj.], přáteli [Sk 27,3], svatými [Sk 9,13.32.41; 26,10]. Nejde tu o ty, kteří se setkali osobně s Ježíšem za jeho pozemského života [Sk 16,1, sr. 1Tm 1,2; 2Tm 1,2.5], nýbrž o ty, kteří byli získáni kázáním o Kristu [Sk 6,1; 13,52; 14,20nn; 18,23] a po vzoru palestinských křesťanů se nazývali prostě u-y. Jejich známkou bylo, že uvěřili v Ježíše jako Krista [Sk 9,26; 14,22; 18,27; sr. J 2,11; 8,31] a přijali Ducha sv. [Sk 9,17; 13,52; 19,1nn; 21,4]. Snad jen Mnázon, označený ve Sk 21,16 jako ‚starý u.‘, by mohl být jedním z těch, kteří se setkali s Ježíšem osobně [ale sr. Sk 11,20]. *Starý.