Starý

Starý věkem [Gn 19,4; Lv 19,32; Rt 1,12; 1Kr 1,15; Neh 3,6 a j.], starobylý [2Kr 17,34], dávný, dřívější [Dt 4,32; 32,7; Jb 8,8] a pod. „Starý dnů“ [Dn 7,9.13.22] je titulem Boha jako soudce světa. Ve vidění posledního soudu je popisován s rouchem jako sníh bílým a vlasy jako vlna čistými; jeho trůn se zdál jiskřiti ohněm. Před ním byly otevřeny knihy. Výraz snad měl naznačit – podle starokřesťanského výkladu – že Bůh nechává stárnouti dnům i časům, aniž se sám mění. Zdá se však, že jde spíše o protiklad Boha, který „sedí od věčnosti“ [Ž 55,20; 90,1n; 102,24nn] proti novým božstvům, uctívaným národy [Sd 5,8; Dt 32,17]. Byla v tom útěcha i napomenutí pro dobu *Danielovu.

V NZ-ě máme čtyři výrazy, jež Kral. překládají slovem s. Řecké gerón označuje starce. Nikodém nedovedl pochopit, že by se stařec mohl znovu narodit [J 3,4]. Výraz archaios [= prvopočátečný (2Pt 2,5); patřící dávno minulé době; starožitný, starý; předek] je označením praotců u Mt 5,21.27.33, proroků [L 9,8.19], jejichž starobylost byla zdrojem úctyhodnosti, protože zastupovali nejstarší a nejpůvodnější zjevení Boží v protikladu proti novějším, kteří vystupovali s prorockými nároky. Mnázon z Cypru měl označení „s. učedník“ [Sk 21,16], což bylo nejspíše čestným označením těch, kteří kdysi patřili k jerusalemskému sboru. „S-é věci“ [2K 5,17] = vše, co mělo úctyhodnost stáří před vzkříšením Kristovým, tedy i všecka farizejská zbožnost Pavlova a jeho chápání Krista před Damaškem. Toto chápání Krista do té doby bylo tělesné [Kral. „podle těla“, 2K 5,16] a vedlo k nenávisti a pronásledování [sr. 1K 15,9; Ga 1,13]. Po vzkříšení Kristově to vše zastaralo vzhledem k této veliké události, jíž nastalo nové období, nový věk jeho duchovního života. – „Had s-ý“ je označením ďábla ve Zj 12,9; 20,2 se vztahem na Gn 3.

Řecké palai [= dávno; někdejší, dřívější] je přeloženo výrazem s. v 2Pt 1,9 o dřívějších hříších, jejichž očištění nutno míti v paměti, má-li víra růst ve svých důsledcích od ctnosti k poznání, zdrženlivosti, trpělivosti, zbožnosti, bratrství a k lásce. Jde tu o hříchy předkřesťanského života, jež byly očištěny křtem [Žd 6,4nn; 10,26]. Právě v síle tohoto odpuštění s-ch hříchů má věřící usilovat o vlastnosti, jež plynou z víry. Jinak se stane duchovně slepý a krátkozraký. – Řecké palaios [= starý, zastaralý v protikladu proti novému, čerstvému, mladému; na př. s-á úroda proti nové, sr. Lv 25,22; 26,10 v LXX; zvetšelé roucho proti novému, Dt 8,4; 29,5; Joz 9,4n; Jr 38,11n; s-á píseň proti nové, na př. Ž 33,3] se vyskytuje v NZ-ě především tam, kde se chce vyjádřiti příkrý protiklad a neslučitelnost toho nového, co přináší Ježíš, se vším dosavadním, starým, obvyklým. Ježíš to ilustruje na tom, že nelze záplatovat staré, vetché roucho kusem nové, nevalchované a nevyprané látky právě tak, jako nelze mladý, kvasící mošt uchovávat ve starých, vetchých měších [Mt 9,16n; Mk 2,21; L 5,36nn]. Možná, že původně tu šlo jen o protiklad proti asketickému způsobu života učedníků Jana Křtitele, ale dosah výroků Ježíšových je obecný. Jeho poselství je něčím docela novým, a to v tom smyslu, že je naplněním, splněním a vyplněním starého [Mt 5,17]. Přeceňování starého, už naplněného je nebezpečné pro duchovní život [L 5,39]. Ježíš sice praví, že každý učitel, který se stal učedníkem v království nebeském, vybírá jako moudrý hospodář ze své pokladny nové i staré věci [Mt 13,52], ale i tu v duchu Mk 2,21n a Mt 5,17 musíme nejspíše myslit na takové vykladačské umění, jež dovede ze Zákona a Proroků [toho starého] vybírat takové věci, jež ukazují na splnění v tom novém, t. j. v Ježíši Kristu.

U Pavla je protiklad mezi s-ým a novým ještě výraznější, protože u něho to s-é má přídech špatnosti a zloby. V 1K 5,6-8 staví proti sobě s. kvas, jenž musí být u věřícího nahrazen nekvašeným chlebem čistoty a pravdy [Kral. „přesnicemi upřímnosti a pravdy“]. S-m kvasem nazývá Pavel dosavadní život v hříchu, který je neslučitelný s novým životem v Kristu a musí být odstraněn tak, jako musel být odstraněn s. kvas před slavností beránka [Ex 13,7]. V Ř 6,6; Ef 4,22 a Ko 3,9n staví Pavel proti sobě s-ého a nového člověka. Ve křtu v Krista Ježíše byl věřící pokřtěn v jeho smrt; s. člověk je spolu s Kristem ukřižován a pohřben; tělo hříchu bylo umrtveno, zničeno. Ale poněvadž s Kristovým zmrtvýchvstáním nastalo i potenciální zmrtvýchvstání věřícího, je vyloučeno, aby dále otročil hříchu. Musí se pokládat za mrtvého hříchu a chodit novým životem [Kral. „v novotě života“ Ř 6,4.11], novým způsobem, v duchu [Kral. „v novotě ducha“, Ř 7,6]. Věřící musí vážně počítat s tím, co jim bylo ve křtu darováno: svlékli s-ého a oblékli nového člověka [Ef 4,22; Ko 3,9]. S. člověk byl naplněn smilstvem, nečistotou, chlípností, zlou žádostí, lakomstvím, hněvem, prchlivostí, zlobivostí, urážením a pomlouvačstvím [Ko 3,5-8]; nový člověk je stvořen k obrazu Božímu [Ef 4,24; Ko 3,10]. Je to oblečení Krista [Ga 3,27n]. Je-li kdo v Kristu, je novým stvořením; u něho je všecko učiněno nové [2K 5,17]. Zákon Mojžíšův a smlouva, uzavřená na jeho základě [2K 3,14], postrádá Ducha, je služebnictvím litery [2K 3,6] a vede k odsouzení, kdežto Kristus přináší novou smlouvu [Jr 31,31; 1K 11,25], jež vede k spravedlnosti. To nové v Kristu činí to staré zastaralým a vetchým [sr. Ř 7,6; Žd 8,7-13], třebas mělo kdysi důležitý význam.

Praví-li 1J 2,7, že nejde o nové, ale o s-é přikázání, „kteréž jste měli od počátku“ [svého křesťanství], myslí se tu patrně na Ježíšův příkaz lásky u J 13,34n. Výraz s. tu znamená tolik jako „od počátku známý“.

Fm 1,9 se označuje Pavel za věkem starého [řecky presbytés]. V 1Tm 5,2 jde o věkem staré ženy [presbytera], při čemž se zdá, že výrazy „otec“ a „matka“ byly nejvyšším čestným titulem pro starší muže a staré ženy ve sboru.