Tlouci, tlučení

Tlouci, tlučení. Ve smyslu roztloukati v Nu 11,8; Dt 9,21, stloukati [smetanu] Př 30,33, bíti Př 23,35. O bušení kladivem Iz 41,7, O tlučení kolen o sebe jako výrazu strachu [Dn 5,6; Na 2,10]. O tlučení na dveře Sd 19,22; Pís 5,2; Sk 12,13.16.

Boží ochotu vyslýchat modlitby [Mk 11,24] znázorňuje Ježíš tím, že každý slušný člověk na zaklepání na dveře otvírá. Čím více nebeský Otec otevře tomu, kdo vytrvalými prosbami tluče na dveře jeho božského milosrdenství! Tak jako nalezení je přirozeným následkem usilovného hledání, otevření dveří je důsledkem klepání, tak vyslyšení následuje na prosby [Mt 7,7n; L 11,9n]. Je to jedno ze spasitelných poselství Ježíše Krista, důsledek jím otevřeného Božího království. Jednou ovšem i Boží dveře budou zavřeny [L 13,25]. Ti, kteří pohrdli otevřenými dveřmi [sr. Zj 3,8], ti, jimž chyběla víra a důvěra v Boží ochotné otvírání, dokud byl čas, ti, kteří nespolehli na toho, jenž „má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá“ [Zj 3,7], přijdou jednou k pevně zavřeným dveřím. Neposlechli v čas jeho výzvy, aby prosili, hledali a tloukli.

U L 12,36 a Zj 3,20 je to sám Kristus, Pán, který tluče u dveří svých učedníků. Navazuje se tu na obraz mesiášského ženicha, na jehož návrat z nebeské hostiny církev čeká. A je v tom i výzva k bdělosti, aby církev jeho příchod nepropásla [sr. Pís 5,2.6] a byla vždy připravena. Stará církev ve Zj 3,20 viděla obraz Kristovy trpělivé a sklánějící se lásky, jež nevynechá žádné dveře, aby nabídla své spasitelné obecenství. Kristus nikoho nenutí, aby otevřel dveře, ale je ochoten vejít a přinést všecko své bohatství.