Klíč

Klíč. Nejstarší klíče a zámky dveřní pocházejí z Číny. V Palestině však bylo užíváno jednodušších klíčů, jejichž původní forma je známa z Egypta [3000 let př. Kr.]. Jak tyto zámky a klíče vypadaly, znázorňuje obrázek, aa je základ zámku, upevněný ve veřejích dveří, b je vsouvací závora, c je klíč, kkk jsou tři pohyblivé kolíky, které zapadnou do tří otvorů vsouvací závory, zarazí-li se tato závora do „zániku“. Tím jsou dveře „zamčeny“. Klíč c má tři výstupky. Vsune-li se do otvoru [d] závory tak, aby výstupky mohly nadzvednout kolíky kkk, lze závoru odsunout a dveře otevřít [Sd 3,25]. Klíč byl nošen obyčejně za pasem anebo upevněn na šňůře býval přehozen přes rameno [Iz 22,22].

V NZ se užívá výrazu k. v přeneseném smyslu. V duchu starověkých představ zavírá Bůh buď sám nebo skrze své svědky nebesa, aby nepršelo [L 4,25; Zj 11,6]. Bůh má též k. od propasti, v níž jsou uvězněni duchové. Před koncem tohoto aeonu [věku] otevře Bůh tuto propast [Zj 9,1nn], aby se z ní vyvalily všecky rány na zem. Po druhé ji otevře po druhém příchodu Kristově a zavře v ní na 1000 let spoutaného satana [Zj 20,1-3]. Také zmrtvýchvstalý Kristus má k-e pekla i smrti. Svým vstoupením do pekel a svým zmrtvýchvstáním přemohl peklo a smrt, má k-e jejich říše a může proto mrtvé volat ke vzkříšení [Zj 1,18]. „K. umění“ [L 11,52], Žilka „k. poznání“. Jde o k. ke království Božímu, jenž záleží ve známosti Písma. Znalci Zákona tento k. před lidem ukryli a tak zabránili vstupu do Božího království. Sami pak nevcházejí [Mt 23,13]. „K. Davidův“ [Zj 3,7; sr. Iz 22,22] je k. k eschatologickému domu Božímu. Tento k. má v ruce představitel mesiášského rodu Davidova, Kristus [Zj 22,16], t. j. Kristus je naprostým Pánem nad spasitelnou budoucností. Stejně musíme rozumět „k-ům království nebeského“ [Mt 16,19], t. j. eschatologické říši Boží. Ježíš předal Petrovi svou moc k-ů, t. j. zplnomocnil jej k duchovní správě [Mt 13,52] církve, jež nějak souvisí s královstvím nebeským [Mt 16,18]. Tato duchovní správa záleží ve „svazování“ a „rozvazování“, t. j. Petr má moc vynésti soud nad nevěřícími a věřící ujistit odpuštěním. Ale Mt 18,18 a J 20,23 ukazují, že tato moc nebyla výhradním právem Petrovým, nýbrž že ji měli i ostatní apoštolové jako pastýři stáda Kristova [Mt 18,12.15-18; sr. Tt 3,10; Sk 8,20n; 1K 5,3-5; 1Tm 1,20]. Ten, koho tito Kristovi zplnomocněnci, kteří přijali Ducha svatého [J 20,22], ujistí odpuštěním hříchů, může počítat s potvrzením tohoto odpuštění se strany Boží při posledním soudu. Ale právě předpoklad, že tito zplnomocněnci mají Ducha sv., ukazuje, že Kristus to je, jenž ve skutečnosti odpouští hříchy prostřednictvím svých pastýřů. Římskokatolická církev buduje na Mt 16,18–19 své učení o primátu Petrově. Ukázali jsme si, že tomuto místu není třeba takto rozumět.