Smírce

Smírce, stč. = smiřovatel, prostředkovatel. Tak překládají Kral. v Ř 3,25 řecké hilastérion, jež v Žd 9,5 tlumočí výrazem *slitovnice. LXX tak překládá většinou hebr. kappóret [= *slitovnice]. Řecké hilastérion, v mimobiblické řečtině řídké, může podle svého slovního odvození označovat „znamení smíru“, dar nebo pomník, vystavěný na památku *smíření smírčí prostředek, něco, co smiřuje. Když ap. Pavel v Ř 3 ukázal, že nikdo nemůže dosáhnouti *spravedlnosti skutky Zákona, přistupuje ve v. 25 k popisu toho, jak Bůh ospravedlňuje, a to bez Zákona. Praví, že Bůh sám veřejně vystavil [Kral. „vydal“, sr. Nu 21,8nn] Ježíše Krista jako prostředek smíření, jenž očišťuje od předešlých hříchů, tj. těch, jež byly spáchány před příchodem Kristovým, čímž dochází ke zjevení Boží *spravedlnosti jakožto ospravedlňující moci. Toto očištění od hříchů se uskutečňuje skrze víru v Ježíše Krista [Ř 3,22.26], který se tak svou smrtí [„ve své krvi“, sr. Ř 4,24; 1J 1,7; 2,2] stává prostředníkem smíření. Veřejné vystavení tohoto prostředku smíření se děje v apoštolském kázání [sr. Ga 3,1], tj. ve „slovu smíření“ [2K 5,19]. Chápe-li tu Pavel řecké hilastérion za překlad hebr. kappóret – což je velmi pravděpodobné – pak označuje Krista, jeho smrt a zmrtvýchvstání, za „slitovnici“ vyššího řádu, jež už není skryta ve svatyni svatých, nýbrž veřejně vystavena jako znamení a pomník Boží milosti, jež však je současně zjevením jeho spravedlnosti a soudu. Kristus se stává smírcem právě tím, že „vydal sebe samého“ za nás [Ga 2,20]. V tom se zjevila Boží spravedlnost, jež odpovídá jeho svatosti. V tom však, že Bůh sám veřejně vystavil tohoto smírce, zjevuje se zároveň jeho milost [sr. 1J 4,10].