Seděti, sednouti

Seděti, sednouti. Obyčejně se sedalo na židli bez opěradla [stolici], jež patřila i k nejprostšímu vybavení každé místnosti [2Kr 4,10], anebo podle egyptského a řeckého zvyku na lehátku [Kral. : ložce, lože Gn 48,3; Ez 23,41]. „S. za stolem“ [Mt 9,10; 26,7.20; Mk 14,18; 16,14; L 22,27; J 13,28] znamená doslovně ležeti u stolu, t. j. na lehátku. Leželo se na levém boku, aby pravice byla volná k jídlu. Děti však, ženy a otroci obyčejně u jídla stáli [sr. L 22,27], nebo seděli v dřepu jako ještě i dnes u Arabů. Při slavnosti beránka se sedělo snad také proto, že Izraelci po odchodu z Egypta nebyli už otroky, ale svobodnými. Pod širým nebem se sedělo na kamenech [Ex 17,12], zvl. však pod stromy [1Kr 13,14] a keři [Mi 4,4. Ale viz další výklad!], na vrchu hory [2Kr 1,9], u studnice nebo na její obrubě [Ex 2,15; J 4,6]. Jobovi přátelé seděli s ním na zemi [Jb 2,13; ale viz další výklad!], Ježíš rád sedával u moře [Mt 13,1], na hoře [Mt 5,1; 15,29; 24,3; Mk 13,3; J 6,3]. Služebníci sedávali s oblibou na dvoře domu [v t. zv. atriu, Mt 26,58.69; L 22,55n].

Podle starověkých vyobrazení božstva obyčejně seděla, zatím co modlitebník před nimi stál. Sedění na stolici bylo tedy symbolem důstojnosti. Izraelci si představovali, že truhla smlouvy byla Božím trůnem [1S 4,4; 2S 6,2; 2Kr 19,15; 1Pa 13,6; Ž 80,2; 99,1; Iz 37,16]. David v písni o Hospodinu říká, že vsedl na cherubína a letěl [2S 22,11], Izaiáš vidí Pána, sedícího na trůnu vysokém a vyzdviženém [Iz 6,1nn], žalmista praví, že Bůh sedí na svém svatém trůnu [Ž 47,9]. Zdá se, že se tento obrat stal liturgickým výrazem pro důstojnost Boží [sr. Mt 5,34n; 23,22; Zj 4,2nn; 5,1nn; 6,16; 7,10nn; 19,4; 20,11; 21,5]. Antikrist je popisován v 2Te 2,4 jako ten, který se vetřel do chrámu a posadil se, „počínaje sobě, jako by byl Bůh“. Podobně i Řím jako symbol Bohu a Kristu nepřátelské moci je popisován, že sedí na vodách [Zj 17,1.15], na horách [Zj 17,9; sr. 18,7].

Je jen důsledkem tohoto názoru na sedící božstva, že jeho představitelé, t. j. podle antických představ panovníci, jsou zobrazováni obyčejně jako sedící. Důležitým obřadem při každé korunovaci bylo posazení na trůn [sr. 1Kr 1,35.46], jež znamenalo uchopení královské moci [Ex 11,5; 12,29; 1Kr 1,17nn; 3,6; 8,25]. I když SZ bojoval proti t. zv. božnosti královské [viz o tom Bič I., 137nn; 208n; 293nn a j.], přece jen čteme, že se král směl v přítomnosti Boží posadit [1Pa 17,16]. Šlo ovšem o představitele mesiášského krále [Ž 110,1] Ježíš Kristus právě jako mesiášský král zasedne na pravici Boží [Mk 14,62; Mt 26,64; L 22,69; Ko 3,1; Ř 8,34; Žd 1,3; 8,1; 10,12; 12,2] a dá také věřícím seděti s sebou na svém trůnu [Zj 3,21; sr. Mt 20,21], t. j. dá jim podílet se o slávu vítězů nad hříchem a nad smrtí.

Zvláštní význam má obrat „s. v bráně“ [*Brána], neboť v bráně se uzavíraly smlouvy [Rt 4,1nn], prodeje i koupě [Gn 23,10nn]. V bráně se konaly také soudy [Dt 21,19nn]. V bráně zasedal Lót [Gn 19,1], Bóz [Rt 4,1], Mardocheus [Est 2,19], David [2S 19,8], Sedechiáš [Jr 38,7]. Zvláště Jb 29,7nn ukazuje, že to byl čestný úřad, nejspíše úřad soudcovský, který zastávali přední z lidu. Že ani tento čestný úřad a posvátné místo nebyly uchráněny před neodpovědností, ukazuje Ž 69,13 [sr. 1,1; Jr 15,17]. Někdy městskou bránu nahrazovaly posvátné stromy [sr. Sd 4,5; 1S 14,2; 22,6]. V NZ se setkáváme se zvykem, platným v římské říši. Vyšší soudní úředníci vynášeli rozsudky a rozhodnutí ze soudní stolice [t. zv. sella curulis, Mt 27,19; J 19,13; Sk 25,6.17]. Také Herodes Agrippa I. [Sk 12,21] a velekněz [Sk 23,3] svou soudní pramovoc symbolisovali tím, že se posadili na soudnou stolici. Odtud pochází obraz z líčení posledního soudu: nejen Syn člověka, ale i dvanáct jeho učedníků se posadí na dvanácti soudních trůnech [Mt 19,28; 25,31; sr. Zj 20,4].

Podle rabínského zvyku, obecně však platného ve starověku, učitelé seděli na zemi mezi svými žáky. Ježíš většinou kázal sedě [Mt 5,1; 13,1n; 15,29n; 24,3; 26,55; Mk 4,1; 9,35; 13,3; L 4,20; 5,3; J 6,3; 8,2]. Sedělo se také k vyjádření smutku nad svým i cizím neštěstím [Jb 2,8nn.13]. „Sedící v temnostech“ je vůbec označení ubohého, ztrápeného [Ž 107,10; Iz 9,2 (= Mt 4,16; L 1,79); Iz 42,7]. Naříkající ženy nad smrtí božstva *Tammuze při svém pláči obřadně seděly [Ez 8,14]. Také ženy, truchlící u hrobu Ježíšova, seděly [Mt 27,61]. Sedět v popelu, v prachu, v žíni [Iz 47,1; Jr 48,18; Jon 3,6; L 10,13] bylo výrazem pokání.

Při bohoslužbách v synagoze vedle učícího [L 4,20] seděli obyčejně i představení synagogy, zákoníci a vynikající členové náboženské obce [sr. Mt 23,6; Mk 2,6; L 5,17; Sk 13,14; 16,13]. Bývala tu polokruhovitá řada sedadel, někdy nádherně vyzdobených, obrácených tak, aby sedící hleděli na posluchače. V prvokřesťanských sborech se při shromáždění sedělo [Sk 2,2; 20,9; 1K 14,30; Jk 2,3; sr. snad také Zj 4,4; 11,16].

Ve stč. má s. také význam bydliti, přebývati [Gn 23,10; Sd 5,17; Ž 84,11; Iz 47,8; Ez 3,15].