Míti Ducha, Boha, ďábelství

Míti Ducha, Boha, ďábelství jsou výrazy, jimiž NZ označuje duchovní stav člověka. Křesťan „má ducha Kristova“ [Ř 8,9]. Tím se liší od toho, kdo je ovládán tělesným smýšlením [Kral. : opatrností těla Ř 8,6n; Ju 1,19]. Tento Duch Kristův je totožný s Duchem Božím a pro toho, kdo jej má, závdavkem, příslibem, první splátkou, začátkem budoucích věcí, vzkříšení, vykoupení těla [Ř 8,11.23 sr. 2K 1,22; 5,5; 1K 6,19]. Duch Kristův je duchem víry, jenž očekává vzkříšení [2K 4,13n], Tento Duch Boží umožňuje Pavlovi dávati rady i v těch otázkách, o nichž není výslovného příkazu Páně [1K 7,10.12.25.40]. Kdo má Ducha Kristova, má i myšlenky Kristovy [Kral. mysl Kristovu 1K 2,16].

Janovský výraz „m í t i B o h a“ navazuje na SZ. Izrael je Božím majetkem, ale na druhé straně také Izrael má Boha, takže je jeho Bohem [Ž 33,12] Hospodin je dědictvím levitů [Nu 18,20; Dt 10,9; 18,2; Ez 44,28], je „částkou dílu“, „dědictvím rozkošným“ věřících [Ž 16,5n; 73,26], takže mohou volat „můj Bůh“ [Ž 5,3; 22,2], „můj“ vykupitel [Jb 19,25; Ž 19,15], „můj“ hrad [Ž 18,3] a p. V tom smyslu mluví 1J 2,23; 2J 1,9 o těch, kteří nemají Otce [narozdíl od těch, kteří jej mají], protože zapírají, nevyznávají a nevěří v Syna přišlého v těle. Člověk může věřit Bohu, může si myslet, že jej zná, a přece jej nemusí mít, t. j. nemusí s ním žít v obecenství, nemusí okoušet odpuštění hříchů, protože nemá Syna [1J 5,12], nemá přímluvce u Otce [1J 2,1; sr. Žd 4,14n; 8,1; 10,21], nemá věčný život [J 3,15n.36; 5,24. 39n; 6,40.47.53n; 10,10; 20,31]. Nejde tu jen o něco budoucího, o naději budoucí spásy, nýbrž o něco, co mají věřící už nyní: pokoj [J 16,33 sr. J 14,27], radost [J 17,13], světlo života [J 8,12], obecenství s Bohem [1J 1,16]. A to všecko proto, že křesťané mají Boha a Syna. Je-li u Pavla a v synopticích zdůrazněna více stránka eschatologická [na př. Duch sv. je závdavkem budoucí slávy Ř 8,23; 2K 1,22; 5,5; Ef 1,13n; poklad v nebi Mt 19,21; Ef 5,5; Žd 10,34; 2K 5,1; 1Tm 4,8], je v janovském okruhu zdůrazněno to, co křesťan už nyní má. Ovšem, také ostatní části NZ mluví o tom, co křesťan už má: spravedlnost z víry [F 3,9], dobré svědomí [1Pt 3,16], smělost a přístup k Bohu [Ef 2,18; 3,12; Ř 5,2; Žd 10,19], přepevné potěšení [Žd 6,18], vykoupení skrze krev Kristovu [Ko 1,14; Ef 1,7], dary Ducha [1K 7,7; 14,26], pravou známost [1K 8,1.10], takže každý může přes svou chudobu druhé zbohacovat [2K 6,10 sr. Sk 3,6]. To všecko jsou nezasloužené dary Boží milosti [1K 4,7]. Ale janovský okruh všecky tyto pojmy zahrnuje pod výraz „míti Boha, Krista“.

Na rozdíl od křesťanů, kteří mají Ducha sv., Ducha Kristova, mluví NZ o lidech, kteří mají ďábelství, t. j. kteří v sobě nosí ďábla anebo o nichž lidé prohlašují, že jsou posedlí ďáblem [Mt 11,18; L 7,33; 8,27; J 7,20; 8,48n.52; 10,20; Mk 3,22.30; 7,25; 9.17; L 4,33; 13,11; Sk 8,7; 16,16; 19,13]. Hříchu proti Duchu sv. se dopouští ten, kdo působení Ježíše Krista prohlašuje za působení ďábelské [Mk 3,22-30]. NZ nemá pochybnosti o tom, že Ježíš Kristus je Pánem nejen andělů, duchů Božích [Zj 3,1; sr. 1,4; 4,5; 5,6], nýbrž i démonů [L 10,18; 11,14-20], takže je naděje i pro ty, kteří mají ducha nečistého [sr. Mt 10,8; Mk 3,15; 16,17; L 9,1; 10,17].