Žízeň, žízniti

Žízeň, žízniti. O přirozené ž-i, jakou pociťuje člověk v parném podnebí, po namáhavé práci a ve vyprahlé zemi, kde není vody [Ex 17,3; Sd 4,19; 15,18; Jb 24,11; Neh 9,15.20; Ž 107,5 a j.]. O pusté, rozpukané zemi nedostatkem vody se říká, že je to „žíznivá země“ [Dt 8,15; Ž 63,2; Ez 19,13]. Jedno z posledních slov Ježíšových na kříži bylo „Žízním“ [J 19,28]. „Vyjadřuje se jím, že Ježíš naplňuje obraz trpitele podle Ž 22,16“ [J. B. Souček, Utrpení Páně, str. 212], snad i podle Ž 69,22, sotva však obrazně podle Ž 42,3; 63,2. O horečnaté fantasii žíznivého, jemuž se zdá, že pije, mluví Iz 29,8. Napojit žíznivého bylo pokládáno za lidskou i náboženskou povinnost [Iz 21,14], Dokonce ani nepříteli se nesměl odepříti nápoj [Gn 24,17n; Př 25,21; Mt 25,35n; Ř 12,20; sr. Mt 5,44]. *Studnice. Hlad a ž-ň jsou uvedeny jako příklad pro apoštolské utrpení při misijní práci [1K 4,11; 2K 11,27]. Podle Zj 7,16 [Iz 49,10] zmizí všecky pozemské strasti, mezi nimi hlad a ž-ň, až se uskuteční doba konečného vykoupení [sr. Iz 35,6n]. Ale tu už přechází výraz ž-ň v obrazný smysl.

V přeneseném smyslu se mluví o ž-ni po slově Božím, t. j. o marné touze slyšeti slova Hospodinova [Am 8,11], o živelné touze po Bohu a jeho *spravedlnosti [Ž 42,3; 63,2; sr. 143,6; Iz 55,1; Mt 5,6], kterou jen Bůh může, ale také chce ukojit [sr. Iz 41,18; 43,20; 44,3; 48,21; 49,9n; 55,1], po jeho spáse [J 7,37; Zj 21,6; 22,17]. Nežízniti v této souvislosti znamená dosáhnouti spásy jako daru Ježíše Krista [J 4,14; 6,35, sr. v. 53].

Podle Iz 32,6 nešlechetník [hebr. nábál = *blázen, Jb 2,10; Ž 14,1], který se odvrátil od pravé moudrosti, od bázně před Bohem, způsobuje svými scestnými řečmi o Bohu, že žíznivý [po Bohu] zůstává nenapojen [sr. Iz 58,6n.10].

Někdy je ž-ň obrazem Božího trestu [Ž 107,33; Iz 5,13; 50,2; 65,13; Oz 2,3] a pekelných muk [L 16,24].