Vše; všecken; všecko; všickni

Vše; všecken; všecko; všickni, nověji všechen atd. Tyto výrazy mají v bibli nábožensko-theologický význam všude tam, kde stojí ve vztahu k Bohu, jenž stvořil nebe a zemi [Ž 104; Jr 51,15] a ‚všecky věci, kteréž jsou na ní‘ [Dt 10,14]. On stvořil v-o, činí v-o [Př 26,10; Kaz 11,5; Iz 44,24; 66,2; Jr 10,16], dílem jeho rukou jsou všichni [Jb 34,19], v-y věci učinil moudře [Ž 104,24], je nadějí všech končin země [Ž 65,6], jemu v-o náleží, v jeho ruce je duše všelikého živočicha a duch každého těla lidského [Jb 12,9n], obživuje v-o [Neh 9,6], v-o na něj očekává [Ž 104,27; 145,15], v jeho knihu jsou zapsáni v-i oudové člověka [Ž 139,16] a pod. Tento Pán a Stvořitel všeho se soustředil ovšem především na Izraele: ačkoli Bohu patří v-a země, chce míti z Izraele svůj vlastní, oddělený lid mimo v-y lidi [Ex 19,5; Lv 20,24.26; Dt 7,6; 14,2 a j.]. Proto musí tento lid ostříhat všech jeho ustanovení a příkazů po v-y dny svého života [Dt 6,2; Joz 1,8; 2Pa 33,8; Neh 10,29]. Izrael vůči Bohu tvoří jeden celek: proto se kult a jeho účinky týkají všeho Izraele [Lv 16,21; 2Pa 29,24] právě tak jako Boží hněv a soudy [Dt 4,3 a j.]. On vyprošťuje Izraele ze všech zlých věcí a úzkostí [1S 10,19]. Ale Bůh vyvolil Izraele, aby se skrze něho zjevil všechněm národům [Gn 12,3; 1Kr 8,41nn] jako soudce [Gn 18,25; 1Kr 9,7; Iz 66,16] i jako Spasitel [1Kr 8,43.60; 1Pa 16,23n]. Jeho díla a divy mají být všude rozhlašovány [1Pa 16,9.14]. Neboť on je Bohem všech království země [2Kr 19,15, sr. 5,15]. Jemu není podobného na vši zemi [Ex 9,14], je větší nade všecka božstva [Ex 18,11]. Všem, kteří ostříhají jeho smlouvy, jsou všecky jeho stezky milosrdenství a pravda [Ž 25,10], všichni, kdo v něho doufají, jsou blahoslavení [Ž 2,13; 5,12; 25,3]. On je dobrotivý všechněm [Ž 145,9], jeho spasení uvidí všecky končiny země [Ž 98,3] právě tak, jako v-i činitelé nepravosti podlehnou jeho hněvu [Ž 5,6]. On zpytuje v-a srdce [1Pa 28,9; sr. Jb 34,21n]. V-a výlučnost Izraelova, plynoucí z jeho vyvolení, přechází v universalismus, zvláště v knihách Jb a Jon a ve všech pozdějších knihách SZ-a. Bohu patří v-o, panuje nade vším [1Pa 29,11n; Jr 27,5; Dn 4,29]. On je první a poslední [Iz 44,6; 48,12], t. j. on má ve všem první a poslední slovo. *Všemohoucí. *Vševědoucí. On dal člověku panství nade vší zemí [Gn 1,26; 2,19; 9,2n; Ž 8,7], právě proto, že mu v-o patří, ale o všech lidech platí, že jsou před ním hříšníky a propadli smrti [Gn 6,5. 12n; Ž 14,3; Iz 53,6; 64,6; Jr 17,9]. Ale právě proto se bude jeho spása týkati všech a jeho slávou bude naplněna všecka země [Ž 22,28; 72,19; Iz 25,8; 45,22; 52,10; 54,5; Jr 31,34].

Podobně je tomu v NZ-ě, v němž však převládá stránka, týkající se vykoupení člověka a lidstva. Věřící mají jediného Boha Otce, z něhož všecko pochází, a jednoho Pána Ježíše Krista, jímž všecko povstalo a oni skrze něho [1K 8,6, sr. Ř 11,36; Ef 3,9; 1Tm 6,13]. Bůh stvořil v-o; vedle něho není žádné samostatné moci; on je nade všemi [Ř 9,5], on dává všechněm život i dýchání i v-o [Sk 17,25n]. Všichni jsou tu pro něho [1K 8,6, Kral. podle jiného rukopisu ‚my v něm‘], jsou na něm závislí a musejí ho být poslušni. V-o k němu směřuje [Ř 11,36, Kral. chybně: ‚v něm jsou všecky věci‘]. Při tom NZ přenáší toto přesvědčení zároveň i na Krista, jenž se zúčastnil stvoření, zvláště pak je původce nového stvoření ve spasitelném díle [J 1,3; Ko 1,15-18]. On je *prvorozený veškerého tvorstva, cílem a vzorem stvoření, pro něhož a podle něhož bylo v-o stvořeno. On je také prvorozený z mrtvých, t. j. podle něho a pro něho nastane vzkříšení z mrtvých. Bůh dal v-o v ruku Synovu [J 3,35; 13,3; 17,2; sr. Mt 11,27; L 10,22]. Za svého pozemského života se sice této moci vzdal, aby mohl vykonat své spasitelné dílo [2K 8,9; F 2,5-8; sr. Mt 11,29], ale po svém zmrtvýchvstání se ujal opět své moci [Mt 28,18, sr. 22,44; Sk 2,34n; 1K 15,25nn; Ef 1,20nn; Žd 1,13; 2,8; 10,12n]; stojí nad všemi nebeskými bytostmi [Ef 1,21; F 2,9nn; Ko 2,10.15; 1Pt 3,22].

I podle NZ-a všecken svět propadl Božímu soudu, protože nechce uznat svou závislost na Bohu. V-i jsou pod hříchem [Ř 3,9], v-i zhřešili [Ř 3,23], na v-y přišla vina pro Adamův pád [Ř 5,12.18], v-i jsou poddáni marnosti [Ř 8,20; Ga 3,22], slouží tělu [Ř 1,24nn; 7,7n] a v-i vzdychají po spáse [Ř 7,24; 8,19nn]. Jedinou cestou k vysvobození je vítězství Kristovo. Právě proto pověřil Kristus misijním úkolem svou církev [Mt 28,18nn]. Neboť v-o tělo má uzřít spasení Boží [L 3,6], především ovšem v-en dům Izraelský [Sk 2,36], ale s ním v-o stvoření [Mk 16,15; Ko 1,6.20.23], aby Kristus byl všecko a ve všech [Ko 3,11] a všecko stvoření vzdávalo mu čest [Zj 5,13]. Pak teprve Kristus vzdá své království Bohu a Otci, aby Bůh byl všecko ve všech [1K 15,24.28]. Vpravdě to znamená uskutečnění nového stvoření [Zj 21,5].