Vlk

Vlk, hebr. zᵉ’éb [*Zéb*]. Palestinský v. je odrůdou evropského canis lupus a vyskytuje se po celé zemi, ale neloví ve smečkách, nýbrž jednotlivě, protože je v Palestině více vhodné potravy a mírná zima. V bibli právě tak, jako v celé starověké literatuře je v. obrazem nebezpečné dravosti. Za dne se skrývá a teprve v noci vychází na lov [Sof 3,3]. Benjamin je přirovnáván k dravému v-u, aby tak byla vystižena bojovnost tohoto kmene [Gn 49,27]. Většinou však srovnání s v-em není pochvalou. Kousaví koně Kaldejských jsou přirovnáni k v-ům [Ab 1,8], jerusalemští soudcové k v-ům večerním [Sof 3,3], judská knížata jsou nazývána v-y, uchvacujícími loupež pro mrzký zisk [Ez 22,27]. Jr 5,6 líčí strašlivý Boží soud nad Judou, při němž v. večerní, lev a pardus mají přední úlohu. Snad není nevhodné na tomto místě připomenout, že postava v-a se vyskytovala ve starověké mythologii často jako obraz démonických mocí.

Výrok Sir 13,20 [„jaký spolek míti může vlk s beranem a hříšník s pobožným?“] je vhodným rámcem pro líčení mesiášského pokoje, v němž v-i a beránci budou žíti v míru [Iz 11,6; 65,25].

U Mt 7,15 varuje Ježíš před falešnými proroky, kteří přicházejí v rouše ovčím, t. j. budí dojem, jako by patřili k církvi Kristově, ve skutečnosti však jsou ničivým prvkem v církvi. Rozeznat je lze jen podle výsledku jejich působení, k němuž patří i zvěstování [Mt 12,33nn; L 6,43nn]. Mnozí z nich se sice mohou vykázati mnohými velkými činy [L 7,21nn], ale před Kristovým soudem neobstojí, protože nečinili vůli nebeského Otce; jejich nitro neslo špatné ovoce a působilo rozklad v církvi. Právě proto vyzývá Pavel pastýře církve, aby po jeho odchodu bděli nad svým stádcem a chránili je jak před nositeli falešného učení, kteří vniknou do církve, tak před těmi, kteří povstanou v církvi [Sk 20,28-31] a jsou smrtelným nebezpečím pro víru.

Ježíš u Mt 10,16; L 10,3 předpovídá svým učedníkům, že ve své misijní práci budou bezbranní jako ovce mezi v-y. Proto mají být opatrní [*Opatrně] a sprostní [*Sprostně] jako holubice. Učedníci mají s touto skutečností počítat a nepokládat ji za výjimku [Mt 10,17nn].

U J 10,11n označuje Ježíš sebe za jedině dobrého pastýře [sr. Ž 23; Iz 40,11; 53; Ez 34; Jr 23], který dává, nasazuje svůj život za ovce [sr. J 15,13; 1J 3,16; Mt 20,28], kdy v., obraz smrtelného nepřítele, jenž se snaží zničiti duše [sr. Mt 10,16; L 10,3; Sk 20,29], ohrožuje stádo. Tak dobrý pastýř dokazuje, že jemu ovce patří, kdežto nájemník při nebezpečí hledí zachránit svůj vlastní život. Právě v takovém nebezpečí poznávají ovce, kdo je pastýř a komu náležejí. Godet se domnívá, že nájemníky jsou míněni kněží, kteří nebyli s to postaviti se proti zhoubným útokům synedria a farizeů. Ale není třeba pojem nájemníka takto zužovat. Ježíš tu prostě myslí na svou vykupitelskou smrt, jež zachránila život učedníků před nejúkladnějším nepřítelem [J 10,11-17], a dává příklad těm, kteří se měli stát pastýři jeho ovcí [J 21,6].