Půjčiti, půjčovati

Půjčiti, půjčovati. Izraelci měli Zákonem přikázáno ochotně p. tomu ze soukmenovců, který upadl v nouzi [Dt 15,7-9], a to bezúročně [Ex 22,25; Lv 25,35-37]. Jen na cizinci mohly být žádány úroky [*Lichva, Dt 23,20], kdežto souvěrec mohl sama sebe prodat za otroka tomu, kdo mu vypomohl půjčkou [Lv 25,39; 2Kr 4,1]. Žádal-li půjčující záruku a neměl-li vypůjčující nic jiného než plášť, musel býti tento plášť vrácen do západu slunce v tom případě, byla-li to jediná přikrývka na noc [Ex 22,26n]. Vůbec pak bylo věřiteli zakázáno vejíti do domu budoucího dlužníka a vybírati si v zástavu to, co by se mu hodilo. Musel stát vně domu a čekat, co mu dlužník sám nabídne [Dt 24,10n]. Nikdo pak nesměl vzíti v zástavu jeden z mlýnských kamenů, protože by rodině dlužníka znemožnil přípravu obilí k denní obživě [Dt 24,6]; bylo zakázáno vzít také smuteční roucho vdovy [Dt 24,17]. Sedmého roku, t. j. v létě milostivém, musel být dluh odpuštěn [Dt 15,1-11]. Někdy se mohl zaručit i přítel dlužníkův [Př 6,1; sr. Neh 5,5; Iz 50,1]. Přes nařízení Zákona praxe bývala jiná, jak dosvědčují prorocká kázání [Jr 15,10; Ez 18,13] a ustanovení, vydaná po návratu ze zajetí [Neh 5,1-13].

Podle římského práva mohl býti dlužník uvržen do vězení anebo s celou rodinou prodán do otroctví [Mt 18,25] anebo vystaven mučení, dokud nezaplatil [Mt 18,34]. Penězoměnci v době Ježíšově byli jakýmsi zárodkem bankovního zřízení [Mt 25,27]. Podle Josefa Flavia byla v Jerusalemě veřejná budova, v níž byly ukládány doklady o půjčkách. Podle L 6,34n obnovuje Ježíš SZ ustanovení o půjčování a odůvodňuje toto ustanovení odkazem na Boha, který je dobrotivý i k nevděčným a zlým. Katol. výklad tvrdí, že tu jde o zákaz braní úroků anebo protislužeb. Zdá se však, že Ježíš podle v. 34 radí, aby učedníci půjčovali i těm, od nichž nedoufají, že vůbec dostanou zpět, co půjčili. Souvisí to s Ježíšovým stanoviskem k mamonu [*Mammona].