Oddávání

Oddávání [Pís 3,11] jest posvěcení sňatku manželského. Stopy žehnacích formulí můžeme viděti v Gn 24,58.60. Svatební průvod je popsán v Ž 45,15 [sr. Mt 9,15; J 3,29; Jr 7,34; Zj 18,23; Mt 25,1n]. Svatební hostina byla obvyklým zakončením svatebních obřadů: Gn 29,22; Sd 14,10. Odmítnouti pozvání na svatbu bylo vypovězením přátelství [Mt 22,1-14 sr. J 2,1n]. Svatební hostina trvala někdy až sedm dní [Gn 29,27; Sd 14,15]. Zdá se, že Píseň Šalomounova je sbírkou svatebních písní, jejichž původ nutno arci hledati v kultických slavnostech a ne v milostné lyrice. Připomíná silně ještě i dnešní svatební písně syrské. Do dnešního dne ženich a nevěsta na východě hrají krále a královnu, kterým přátelé postaví trůny na mlatě a zpívají písničky k jejich chvále. Ovšem, nesmíme zapomínat, že svatební obřady mají na východě podnes kultický význam a že tedy v Písni Šalomounově šlo původně o božské nebo aspoň královské zásnuby. Tak pochopíme, že se Pís octla v bibli. Vždyť i NZ mluví o poměru Krista k církvi v obraze manželství [2K 11,2; Ef 5,22-28]!

V prvotní křesťanské církvi nebylo pro sňatek žádného předpisu, ale rozumělo se samo sebou, že tato životní změna měla býti posvěcena modlitbou, díkůčiněním a prosbou [1Tm 4,4n]. Snoubenci přišli společně do shromaždiště bohoslužebného, a když prohlásili ochotnou vůli k uzavření sňatku, přijali požehnání od biskupa. Později předcházela oddávací řeč, podání pravic, výměna prstenů a po oddavkách zpěvy. Teprve v pátém století byly k platnosti sňatku zákonem předepsány církevní oddavky.