Heslo
Město útočištné
Město útočištné. Mojžíšovské zákonodárství se snažilo zmírniti výstřelky krevní msty, jež byla takřka náboženským požadavkem v celém Orientě a ovšem i mezi jinými národy [sr. Gn 9,6; Nu 35,31; 2S 21,1-6], často i tenkrát, kdy už byl zřízen určitý druh soudnictví. Nejbližší příbuzný zabitého měl povinnost prolíti krev pachatelovu bez ohledu na to, šlo-li o vraždu nebo o náhodné zabití. Všecky svatyně sice skýtaly ochranu těm, kdo se dopustili neúmyslného zabití [sr. Ex 21,31n; 1Kr 2,29-31], ale ježto Izrael neměl uznávati pohanské svatyně, bylo třeba zříditi určitá místa útočištná, jejichž starší by mohli zjistiti, zda jde pouze o neúmyslné zabití a vzíti pak vinníka v ochranu. Mojžíš ustanovil tři taková města vých. od Jordánu [Bozor, Rámot Galád, Golan Dt 4,41-43; Nu 35,9-14] a Jozue po záboru země další tři záp. od Jordánu [Kádes v Galileji, Sichem a Hebron Joz 20,7], a to tak, aby ze žádné části země nebylo do útočištného města příliš daleko. Kdo někoho zabil, měl právo hledati útočiště v některém z vyjmenovaných šesti měst. Mohl být ovšem zabit na cestě, ale jakmile se dostal do m. útočištného, byl vzat v ochranu, a prokázalo-li se aspoň dvěma svědky, že jde o náhodné a neúmyslné zabití, mohl zůstat v městě a pod jeho ochranou až do smrti nejvyššího kněze, kdy se mohl vrátit bezpečně domů [Nu 35; Dt 19; Joz 20]. Smrt nejvyššího kněze tu měla hodnotu milostivého léta. Činy, spáchané v době jeho velekněžství, zanikají jeho smrtí. [Podobná myšlenka je spojena i se smrtí krále u Iz 23,15]. Města útočištná byla přidělena levitům [Nu 35,6].