Dobrovolně, -ý

Dobrovolně, -ý z dobré vůle, bez nucení [Sd 5,2; Jr 38,17], ne z donucení [Fm 1,14; 1Pt 5,2], ochotně [2Kr 12,4; Oz 14,4], s rozkoší [Lv 1,3; 22,29], ochotný [Ex 35,29; Ž 51,14]. Zvláště dary, oběti a sliby mívají přívlastek d-ě, d-á, d-ý, hbr. n-d-b [Dt 23,23 a j.]. *Oběť d-á měla jméno nᵉdábá. Byla jen příležitostná [Ex 36,3 a j.], při čemž dárce měl výsadu obětovati i vadné dobytče [Lv 22,18.21. a 23]. Tyto oběti byly snad veřejně vyhlašovány k určitým příležitostem [Am 4,5]. *Oběť. S obětní terminologií souvisí obraty ‚lid d-ý‘, t. j. lid, jenž se rád obětuje až do nasazení majetku a života [2Pa 17,16; Ž 110,3, sr. Ezd 2,68; 7,13; Neh 11,2]. Při tom je SZ-m pisatelům jasné, že d-ost ať při darech nebo obětech nepochází z člověka, ale z působení Božího [1Pa 29,14]. Jen takové dary přinášejí chválu Boží a Boží požehnání. V tom smyslu mluví Pavel o sbírce jako o požehnaném činu [eulo-gia] v 2K 9,5 [Kral. ‚dobrovolná sbírka‘].

J. B. Souček 1K 9,17: „Jen kdybych to činil z vlastního rozhodnutí, měl bych [nárok na] odměnu; činím-li to však nedobrovolně, jde tu o výkon svěřeného úřadu“. Pavel totiž kázal evangelium z prosté povinnosti, která na něm ležela jako nutnost, jíž nemohl uniknout. ‚D-ě hřešiti‘ [Žd 10,26] = vědomě, úmyslně, svévolně proti lepšímu přesvědčení hřešiti [sr. Nu 15,30].