Vyznání (vyznávání), vyznati (vyznávat, vyznávat se)

Vyznání (vyznávání), vyznati (vyznávat, vyznávat se).

1. Slovo vyznávat atd., v Kralickém překladu SZ poměrně řídké, je Ž 38,19 překladem hebr. slova znamenajícího ‚oznámit‘, Dt 17,6 v pův. textu místo ‚vyznat‘ stojí ‚ústa‘ jinak však jde obvykle o překlad některého tvaru nebo odvozeniny slova j-d-h. Toto sloveso, v hebr. textu mnohem četnější než je v českém ‚vyznávat‘, bývá v Kralické bibli obvykle překládáno ‚oslavovat‘ ‚slavit‘, ‚chválit‘, příslušné podst. jméno tôdá je několikrát přeloženo ‚díkčinění‘.To ukazuje, že v SZ vyznávání prvotně patřilo do bohoslužby, a to zvláště do bohoslužby děkovné, do chvalozpěvů. Izraelec vyznával tím, že se v chrámu nebo jiném shromáždění připojoval k pospolitosti lidu Hospodinova, přiznával se hlasitě a veřejně k jeho jménu, uznával s vděčností Boží milosrdenství, prokázané jemu osobně i celému Izraelovi. Vyznáním takového druhu bylo na př. i známé „Slyš, Izraeli…“ [Dt 6,4-5], jímž zbožný Izraelec každodenně závazně prohlašoval svou oddanost jedinému Hospodinu, Bohu izraelskému, i když tato formule není nikde výslovně označena jako vyznání. Zvláštním podnětem k děkovnému a vyznávajícímu chvalozpěvu byly případy, kdy se někomu dostalo vysvobození z nebezpečí, nemoci nebo jiné úzkosti. Vděčnost za takové vysvobození projevoval Izraelec děkovnou obětí, doprovázenou chvalozpěvem. Mnohé děkovné žalmy jsou pravděpodobně takovým chvalozpěvem, který měl původně místo v rituálu děkovné oběti. Zřetelné je to na př. u Ž 30, kde se třikrát vyskytuje slovo oslavovati = j-d-h. Ze Ž 44,9 lze poznat, že podnětem tohoto bohoslužebného oslavování bylo také, ano původně patrně nejčastěji, vysvobození, kterého se dostalo Izraeli jako celku. V Ž 52,11 a j. vidíme, že Hospodina za pomoc velebí čili mu vyznává [Kral. : oslavuje jej] král jako legitimní představitel Izraele. Individuální použití téhož motivu je zřejmé Ž 42,6.12; 43,5, kde by bylo možno přeložit „chváliti“ stejně dobře jako s Kralickými „vyznávati“. Přechod k jinému nebo aspoň obměněnému významu slova lze dobře sledovat v Ž 32,5. Jde tu vlastně také o modlitbu díků za vysvobození – vždyť žalm začíná blahoslavenstvím člověka, jemuž Bůh odpustil, a končí výzvou k prozpěvování Hospodinu – ale žalmista se soustřeďuje na to, aby si připomněl dobu úzkosti a trápení a aby vyslovil, že toto soužení nebylo nezasloužené, nýbrž bylo spravedlivým trestem za jeho hřích. Na základě toho nabývá slovo j-d-h ve v. 5 významu ‚doznávat‘, ‚vyznávat‘ [vinu]. Původní význam ‚chválit‘ nezmizel přitom beze zbytku: právě svým vyznáním hříchu žalmista uznává Boží spravedlnost a velebí jeho milosrdenství, jež je jeho jedinou nadějí. Přesto zde už zřetelně převládá význam doznávat. Oba motivy, chvála i vyznání, vyjádřené arci různými slovy, čteme vedle sebe Joz 7,19 a 1Pa 16,4. Jinde zcela převládá význam doznat; často tu bývá užito reflexivně-intensivní formy [t. zv. hitpael] slovesa j-d-h [sr. Lv 16,21; 26,40; Nu 5,7; Ezd 10,1; Neh 9,2; Př 28,13; Dn 6,10; 9,4.20].

2. V LXX bývá j-d-h obvykle překládáno exomologeisthai = vyznávat, a to zpravidla i tam, kde v Kralické čteme chválit a pod. Je to obměna jednoduchého homologein, které je v obecné řečtině velmi hojné a znamená prvotně ‚říkat totéž‘, potom ‚souhlasit‘, ‚přisvědčit‘ nějakému tvrzení, odtud i ‚uznat‘ výtku nebo doznat‘ pochybení, ale také přisvědčit vyslovenému přání = ‚slíbit‘, souhlasit s cizí vůlí = ,podrobit se, ano někdy i ‚potvrdit‘ příjem peněz a pod. Také se tohoto slova někdy užívá na vyjádření věcné shody, asi tak jako v češtině říkáváme ‚účet souhlasí‘ a pod. V obecné řečtině však zcela chybí význam ‚chválit‘, ‚děkovat‘; ten se do biblické řečtiny dostal vlivem hebr. j-d-h.

3. V NZ se slova homologein atd. někdy užívá ve významu ‚slíbit‘ [Mk 14,7; L 22,6], ‚přisáhnout‘ [Sk 7,17], jindy v SZ smyslu ‚chválit‘, ‚oslavovat‘ [Mt 11,25; L 2,38; 10,21; Žd 13,15]. Podstatné jméno homologia překládají Kraličtí 2K 9,13 slovem Jednomyslný [jednomyslná poddanost], chápou je tedy jako označení souhlasu, ač by bylo možno a snad radno chápat je i zde ve smyslu ‚vyznání‘ [sr. Škrabalův překlad: „že se podřizujete evangeliu Kristovu, které vyznáváte“]. Zpravidla se však v Kral. překládá výrazy ‚vyznání‘, ‚vyznat‘, ‚vyznávat‘. Někdy jde o citáty ze SZ, u nichž zřetelně proráží význam ‚chválit‘, oslavovat‘‘ [Ř 14,11; 15,9].

Velmi důležité jsou výroky, kde se tímto pojmem označuje veřejné a zavazující přiznání k Ježíši Kristu vůči všemu neporozumění i odporu. Takové přiznání k své osobě Ježíš požaduje a slibuje, že na ně odpoví svým vlastním přiznáním, svědectvím, které v den konečného soudu vydá před svým Otcem ve prospěch vyznavače [Mt 10,32; L 12,8; Zj 3,5]. Záporné vyznání Ježíšovo o těch, kteří ho zapřeli, je vysloveno Mt 7,23 [sr. Mt 10,33; L 12,9]. Protiklad vyznání a zapření je vysloven i J 1,20. Přiznáním k cestě Ježíše Krista proti osočování protivníků je i vyznání Pavlovo před Felixem Sk 24,14. Podobný smysl má i vyznání, že Ježíš je Kristus J 9,22; 12,42, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých Ř 10,9-10. Nejde tu jen o souhlas s určitou věroučnou větou, nýbrž o veřejné a zavazující přihlášení k oddanosti Ježíšovi a k solidaritě jeho lidu. Základní příležitostí k takovému vyznání byl křest, při němž křtěnec na předložené otázky odpovídal vyznáním víry a slibem věrnosti a poslušnosti Ježíši Kristu. Na křest se asi myslí na př. 1Tm 6,12, ač ‚vyznáním před mnohými svědky‘ by mohlo být i povolání ke zvláštní službě v církvi [‚ordinace‘], o němž je zmínka 1Tm 4,14. Další slova [1Tm 6,13] ukazují, že závazným příkladem neohroženého vyznání je sám Ježíš Kristus, který se před svým soudcem Pontským Pilátem přiznal k svému mesiášskému [„královskému“, sr. J 18,33-37] poslání a tím ‚osvědčil dobré vyznání‘ na rozdíl od zapření svého učedníka Petra a od falešného svědectví protivníků.

Vyznání víry v Ježíše Krista mělo ovšem také jistý pevný a přesně vymezený obsah: právě to, že Ježíš je Kristem J 9,22; 12,42, Pánem F 2,11, synem Božím 1J 4,15, který k nám přišel v našem lidském pozemském těle 1J 4,2; 2J 1,7. V tomto obsahovém, objektivním smyslu může být slova vyznávat užito také o vyslovení jiného než křesťanského přesvědčení [Sk 23,8 o farizejském vyznávání o vzkříšení a andělech]. Na to navázalo pozdější církevní užití slova vyznání na označení formulí, vyslovujících základní obsah víry a užívaných při křtu i při jiné bohoslužbě. Jednu z takových formulí v pozdější úpravě známe jako t. z v. apoštolské vyznání víry. Tento význam byl připraven už užitím slova vyznání Žd 3,1; 4, 14; 10,23. Jde zde zajisté předně o osobní věrnost Ježíšovi, o setrvání při něm uprostřed všech svodů a protivenství, zároveň však také o pevné a určitě formulované přesvědčení 0 obsahu díla Božího a o osobě Kristově. Může se ovšem stát, že vyznání v tomto objektivním smyslu zůstane jen slovní, bez potvrzení ve skutečném životě, a zeje to tedy vyznání falešné a prázdné, jak proti tomu varuje Tt 1,16 [je třeba přeložit ‚vyznávají‘ místo Kral. ‚vypravují‘. K věci sr. 2Tm 3,5]. – K pravému vyznání patří i vědomí a přiznání vlastní lidské pomíjitelnosti a odkázanosti na Boží milost [Žd 11,13] a odmítnutí falešných nároků, přesahujících hranice hříšného člověka [J 1,20]. Odsud je jen krok k významu ‚doznávat hříchy‘, který se vyskytuje nejen v SZ, nýbrž i v NZ: Mt 3,6; Mk 1,5; Sk 19,18; Jk 5,16; 1J 1,9.