Ucho, uši

Ucho, uši, viditelná část sluchového orgánu, boltec, a to u člověka [Gn 35,4; Ex 21,6] i u zvířete [Ž 58,5; Př 26,17; Am 3,12]. Orientálec rád ozdoboval u. *náušnicemi [Gn 35,4; Ex 32,2n; Ez 16,12. *Amulety]. Chtěl-li otrok zůstati trvale ve službách u svého pána, dal si před soudci přibodnout u. [nejspíše pravé] šídlem na dveře [Ex 21,6] na znamení, že je tak přijat do rodiny pánovy [Dt 15,17]. Původně tu šlo o kultický obřad, protože dveře [veřeje] byly pokládány za sídlo ochranných božstev. Otrok se tím zavazoval před božstvem k trvalému naslouchání rozkazů pánových [‚vkládat v uši‘ = nařizovati, Ex 17,14].

U. však označuje také schopnost slyšení, sluch [2S 7,22; Jb 29,11; Př 15,31; Kaz 1,8; Iz 6,1; 30,21; Jr 26,11 a j.]. Odtud pocházejí výrazy ‚vypravovati v uši‘ [Gn 20,8], ‚mluvit v uši‘ [Dt 5,1; 31,30; 32,44], ‚čísti v uších lidu‘ Ex 24,7, ‚plakati v uších‘ [Nu 11,18], ‚přijíti v u-i‘ [2Kr 19,28; Ž 18,7], ‚vkládati v u-i‘ [Ex 17,14], ‚bečení v uších‘ [1S 15,14], ‚zvuk strachu v u-ích‘ [Jb 15,21], ‚říci v u-i‘ [Iz 5,9], ‚u-i ke knize Zákona‘ [Neh 8,3, sr. Ž 34,16], ‚zacpávati u.‘ [Pl 3,56] a pod., jež označují vypravování, pozorné naslouchání, doslechnutí se, nařizování, nedbání na hlas a pod.

Při tom nutno míti na paměti, že funkce slyšení u Izraelce zahrnuje celou lidskou osobnost a že každý smyslový orgán byl neoddělitelnou součástkou celého člověka [*Slýchán, slýchati], takže hebr. obrat ‚před ušima někoho‘ znamená vlastně ‚v přítomnosti někoho‘ [Gn 23,10]. Při slyšení je podle názoru Izraelcova zachváceno nejen jeho u., nýbrž celá jeho bytost. ‚Otevření sluchu, uší‘ vede proto k nápravě [Jb 36,10; sr. 33,16; Iz 50,5], ‚zacpávat u.‘ [Iz 33,15] znamená uzavřít se celou bytostí něčemu. Činy Boží vyvolávají znění v u-ích, t. j. otřesou celým člověkem [1S 3,11; 2Kr 21,12; Jr 19,3]. A poněvadž u. bylo dáno člověku od Boha [Ž 94,9; Př 20,12], je člověk Bohu odpověden za to, jak svých uší užívá [Př 21,13; 28,9; Iz 28,23; Za 7,11].

To nejvzácnější, co může u. jako sluchový orgán postřehnout, je slovo Boží, zjevení Boží. Hebrejština má pro to obrat ‚odkrýti u.‘ [1S 9,15; 2S 7,27, Kral. ‚zjeviti‘]. Karafiát podobný obrat u Iz 22,14 překládá: „Zjevilť v uši mé Hospodin“, ještě přesněji snad „Hospodin se zjevuje v mých u-ích“. Zjevení Boží, ať už jde o Zákon nebo o zvláštní slovo prorokům, je vnímáno především u-em. Ovšem že ‚přirozené‘ u. nestačí na pochopení obsahu zjevení. Člověk může míti sluch v pořádku a přece nevnímá to, co mluví Bůh, stojí-li pod Božím soudem a dojde-li tak k jeho zatvrzení [Iz 6,9n; 42,20; 43,8; Ez 12,2; Za 7,11]. Jr 6,10 mluví o neobřezaných uších, t. j. zarostlých předkožkou, takže prorocké poselství nemůže býti slyšeno [sr. Lv 26,41; Ez 44,7; Sk 7,51]. Jen Bůh může otevřít u. k slyšení ‚nových a tajných věcí‘ [Iz 48,6nn; Jr 5,21; sr. Dt 29,4]. Ž 40,7 v kral. překladu mluví o tom, že Bůh věřícímu otevřel u-i, aby dovedl poslouchat Boží přikázání, což má větší cenu než zápaly a oběti. Hebr. text však mluví o probodení u-í [sr. Ex 21,6; Dt 15,17], jež bylo znamením věčného služebnictví. Ale i prorokovi musí Bůh otvírat u-i každého jitra, chce-li ho připravit k prorockému úřadu [Iz 50,4n]. Odtud pochopíme smysl symbolického potírání lalůčku pravého u-a obětní krví, když šlo o svěcení kněží [Ex 29,20]. Kněz byl tímto obřadem posvěcen, aby byl schopen slyšet [sr. 1S 3,7] a mohl kulticky jednat [sr. Lv 14,14, kde jde o kultické očištění malomocného]. Pro mesiášskou dobu je ovšem zaslíbeno, že budou otevřeny oči slepých a u-i hluchých [Iz 35,5].

SZ mluví také obrazně o uších Božích, což neudivuje, uvážíme-li, že pro Izraelce je slyšení a vnímání vázáno na u. [Nu 14,28; Ž 10,17; 17,6; 18,7; 86,1; Iz 59,1; Pl 3,8.56; Ez 8,18; Dn 9,18]. Bůh ovšem není vázán na to, co vidí a slyší [sr. 1S 16,7], a Mesiáš nesoudí podle vidění svých očí, ani podle slyšení svých u-í [Iz 11,3n]. Zato modly mají u-i, ale neslyší [Ž 115,6; 135,17; sr. 94,9].

Mluví-li synoptická evangelia o uzdravení hluchoty, myslí na u. jako na orgán sluchu, nikoli na duchovní hluchotu [Mk 7,33, sr. L 7,22]. Právě v tomto uzdravování sluchu skrze působení Ježíšovo vidí evangelisté důkaz, že přišel mesiášský čas [Iz 35,5n]. U. je ovšem pokládáno za nejdůležitější orgán pro vnímání evangelia, jež se dnes, t. j. při zvěstování Ježíšově a v jeho vystoupení, naplnilo v u-ch posluchačů jako přítomné oslovení Boží [L 4,21; 7,22; Mt 11,5]. Ale už formule „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ [Mt 11,15; 13,43; Mk 4,9.23; 7,16; L 8,8; 14,35, sr. Sk 2,14; Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22] ukazuje na to, že ke správnému slyšení slova Ježíšova nestačí jen dobrý sluchový orgán, nýbrž že je zapotřebí vnitřního aktu vůle, aby došlo ke skutečnému slyšení, t. j. proměnění slyšeného v rozhodnutí víry. Proto může Ježíš prohlašovat za blahoslavené uši učedníků, že slyší [Mt 13,16], t. j. že u víře přijali zvěst o příchodu království Božího v osobě Ježíše Krista. On je tajemstvím království Božího [Mk 4,11]. Kdo jej slyší a s porozuměním přijímá [Mt 13,23], ten měl otevřené uši. Byl to vnitřní proces, při němž uši a srdce mohou být souznačnými pojmy [L 8,15; Sk 7,51; 16,14]. To, co učedníci takto vnitřně přijali, co ‚v uších slyšeli‘, měli jednou hlásat se střech [Kral. ‚na domích‘, Mt 10,27; sr. L 12,3]. To, co nejprve vyznávali jen v soukromí [sr. Mt 16,20], měli jednou prohlašovat veřejně. Podobný smysl má výzva Ježíšova u L 9,44, aby učedníci ‚složili v uších svých‘, že Syn člověka bude trpět. Bylo to tajemství, kterému ani učedníci hned nerozuměli. Ale to, že je uložili ve věřících uších, je jednou učinilo schopnými kázat o této skutečnosti veřejně.

Evangelia si ovšem jsou vědoma toho, že slyšení může vést také k zatvrzení [Mt 13,11. 13-15; Mk 4,11n; L 8,10; sr. J 12,38.40; Iz 6,9n] těch, kterým od Boha nebylo dáno poznat v Kristu tajemství království Božího. Mk 4,11n je vážná výstraha, aby si člověk se slyšením nezahrával. Ale novější překladači i v tomto slovu vidí otevřenou možnost milosti Boží, když překládají a vykládají: „Vám Bůh dal znáti tajemství království Božího, ale těm, kteří jsou vně, je všecko záhadou, aby [jak jest psáno] hleděli a přece neviděli, slyšeli a přece nerozuměli, zda by se snad neobrátili a byli by jimi odpuštěni hříchové“ [Jeremias]. Teprve obrácením a odpuštěním hříchů může dojít k pravému slyšení.

Podle Sk 7,51 neobřezanost srdce a uší se projevuje v odporu proti působení Ducha sv. Není divu, že si soudcové Štěpánovi zacpávali uši [Sk 7,57], a tím dávali najevo, že se uzavírají slovům, jež pronášel Štěpán, plný Ducha sv.

Podobnou zkušenost prožil Pavel, když se snažil získat Židy v diaspoře [Sk 28,26n]. Velmi často jej trápilo, proč právě Izrael se zatvrdil ke zvěsti evangelia. Odpověď našel v Dt 29,4; Iz 6,9n; 29,10. Bůh jim dal ‚ducha omámení‘ [Žilka, Ř 11,8], hlubokého spánku, jenž zatemnil jejich sluch. Bůh těm, kteří jej milují, musí otevřít oko, u. i srdce skrze svého Ducha, aby poznali v ukřižovaném Ježíši Pána budoucí slávy [1K 2,8nn].

Je příznačné pro NZ, že o uších Božích se mluví pouze tam, kde jde o citáty ze SZ-a: Jk 5,4 [Iz 5,9; Ž 18,7] a 1Pt 3,12 [Ž 34,16].

U Mt 26,51 jde o ušní lalůček [sr. L 22,50; J 18,10 a Mk 14,47, kde jde o boltec]. Ježíš se zde staví proti násilí a projevuje lásku k nepřátelům i spasitelskou moc.

Uši jehly [Mt 19,24]. *Jehelní, jehla.