Tuk

Tuk. Ábel obětoval Hospodinu t. z prvorozených zvířat [Gn 4,4; sr. Nu 18,17]. Podle Mojžíšova Zákona patřil Hospodinu všechen t. obětních zvířat [Lv 3,3.16; 7,23.25]. V žádném případě nesměl být požíván lidmi, nýbrž spálen na oltáři [Ex 29,13.22; Lv 3,3-5; 4,8-10] „u vůni příjemnou Hospodinu“ [Lv 4,31]. Jen t-u zcepenělého zvířete, jež se ovšem k oběti nehodilo, smělo být užíváno k jakékoli potřebě, ale ani tohoto t-u se nesmělo požívati [Lv 7,24]. Někteří badatelé se domnívají, že po usazení v Palestině a při centralisaci kultu, kdy bylo k ústřední svatyni daleko, byl zákaz o požívání t-u uvolněn, zvláště šlo-li o porážku zvířat pro čistě domácí potřebu [Dt 12,15.16.21-24].

Kralický překlad zahrnuje pod výrazem t. několik výrazů hebrejských, navzájem podstatně odlišných. Především je proto nutno ze souvislosti textové rozpoznat, jde-li o t. původu živočišného či rostlinného. Poslednějšího se užívalo jak v kultu, tak v domácnosti [*Olej], jím bývali pomazáváni králové, kněží i proroci a stal se přímo symbolem blaženosti vyplývající z přítomnosti Hospodinovy [sr. Ž 23,5 92,11 a častěji]. Jinak u t-u živočišného. Ještě dnes vidí Arabové v t-u obalujícím vnitřnosti sídlo citu. Přemíra t-u však značí necitelnost, proto čteme ve SZ právě o pyšných, že „příodíl tvář svou t-em“ [Jb 15,27], že „t-em svým zarostli“ [Ž 17,10, sr. též 73,7; 119,70], přímo o zpronevěřilém Izraeli Dt 32,15. Mohli bychom mluvit o isolační vrstvě, která brání proniknutí slova Hospodinova do srdce lidského. U zvířat tomu bylo obdobně, proto se odstraňoval a spaloval t. přikrývající útroby, z nichž se potom dala číst věštná znamení, odhalující vůli Boží. Časem, jistě hlavně pod vlivem prorockého vystoupení, když tento způsob zjišťování Boží vůle zanikal, zůstal t. obalující vnitřnosti obětních zvířat součástí ohnivé oběti [Lv 3,3 a častěji], nic se však nezměnilo na zákazu používati tohoto t-u jako pokrmu [Lv 3,17; 7,23.25]. Zdánlivou výjimku tvoří Ž 63,6, ale žalmista tu vyhlíží chvíli, kdy opět stane ve svatyni [v. 3], tedy v blízkosti svého Boha, což pro něj bude znamenat obnovený ráj, kde Stvořitel poddal člověku všecko. Navíc nutno věděti, že žalmistou tu je sám král jako předobraz Krista, jenž o sobě prohlásil, že všecky věci Otcovy jsou jeho [J 17,10], tedy i [obětní] t. Rozumíme pak ovšem i tomu, jak nebezpečný byl pro Izraele faraónův příslib, „jísti budete t. země této“ [Gn 45,18], svádějící k představě, že tam se otvírá nový ráj! Zde všude má hebr. text cheleb. – Naproti tomu v zaslíbení Iz 55,2 se předpokládá t. oliv, tedy olej [hebr. dešen], v Př 15,30 někteří předpokládají t. ve smyslu morek, ale hebr. text slovesem d-š-n staví tento verš po bok předchozímu jako podobné zaslíbení, a v Iz 58,11 vyžaduje hebr. text překlad: „Kosti tvé učiní zdatnými“, totiž k zdolání všech těžkostí, nikoli tedy „tukem naplní“, třebas se tím smysl neměnil.