Ábel (osoba)

Ábel [= vánek, pára, pomíjející nicota, marnost (Kaz 1,2 užito téhož slova), je-li odvozeno z hebr. slova hebel; je-li odvozeno z assyrského aplu, znamená prostě syn], druhý syn prvních rodičů Adama a Evy, bratr *Kainův [Gn 4,4]. Vypravování o jeho zavraždění Kainem, prvním rolníkem, prozrazuje dobu lidské kultury, kdy spory mezi životem rolnickým a pastýřským nabývaly ostřejších forem. Plodiny země, jež obětoval Kain, byly pokládány za méněcenné než oběť živočišná. Josephus Flavius se domnívá, že Bůh měl větší zalíbení v tom, co roste samovolně bez vynalézavosti a péče sobeckého člověka. U židovských vykladačů to byla hodnota oběti, jež způsobila přijetí nebo zavržení se strany Boží. Ovšem, hodnotou oběti byla mlčky naznačena i vnitřní [mravní a náboženská] hodnota obětujících. Židovská tradice pokládala Ábela za zbožného [spravedlivého před Bohem], Kaina za bezbožného.

V NZ je Ábel podle Mt 23,35 [L 11,51] pokládán za prvého mučedníka z dlouhé řady SZ mučedníků, z nichž posledním byl Zachariáš, syn Barachiášův. Při tom se Ábel prohlašuje za *spravedlivého. Podle ep. Judovy v. 11 jsou bludaři označeni za následovníky Kainovy. Sr 1J 3,11-12, kde Kain vystupuje jako zplozenec „toho zlostníka“. U J 8,44 měl snad Ježíš na mysli vypravování o Ábelovi, když mluvil o ďáblu, vražedníku „od počátku“.

V Žd 11,4 je Ábel jmenován mezi svědky víry, jemuž Bůh na základě jeho víry vydal svědectví, že je spravedlivý. Rozdílnost jeho oběti od Kainovy nespočívá tedy v jeho mravní výši, v jeho zásluze, jak tvrdili židovští vykladači, nýbrž ve víře, s níž přijal milostivé dosvědčení Boží. Jeho krev pak dodnes volá o pomstu [„umřev, ještě mluví“], sr. Zj 6,9-11. Podle Žd 12,24 je krev Ábelova SZ obrazem krve Ježíšovy, jež způsobila smíření. Proto krev Ježíšova volá lépe [silněji] než krev Ábelova, která volá po smíření.