Prosba, prositi

Prosba, prositi. Ve SZ i v NZ většinou o prosebných *modlitbách je jemný rozdíl mezi šᵉ'élá, šélá [= prosba, 1S 1,17.27; Ž 20,6, sr. Est 5,7.8; 7,3] a tᵉchinná, tachᵃnúním [= úpěnlivá, pokorná prosba o smilování Ž 55,2; 119,170; 130,2; Jr 37,20; Dn 9,3. 17.23; Za 12,10] a rešet [= žádost, žádostivost, touha Ž 21,3]. Podobný rozdíl je mezi NZ deisthai, deésis [zvl. o přímluvné modlitbě L 22,32; Ř 10,1; F 1,4; 1Tm 2,1n], erótán [původně tázati se, při čemž je očekávána příznivá odpověď, takže toto sloveso označovalo i prosbu; je to prosba srdečná, pokorná anebo aspoň uctivá, sr. Mt 15,23; L 4,38; J 19,31], a aitein, aitesthai, aitéma [= naléhavě žádati, Jk 4,2n]. Je příznačné, že Ježíš o své modlitbě mluví vždy jen výrazy erótán [J 14,16; 16,26; 17,9.15.20] a deisthai [L 22,32], nikdy aitesthai. Neboť tento poslední výraz znamená žádati něčeho především pro sebe. Kde se modlí Ježíš, nežádá nic pro sebe, nýbrž pro druhé. Sloveso aitesthai může mít v sobě i rys nepokorné, neoprávněné žádosti [sr. Mt 5,42; L 6,30]. Proto snad také NZ pisatelé nikdy neužili tohoto výrazu o modlitbě Ježíšově; jen Marta u J 11,22 předpokládá, že Bůh dá Ježíšovi, co by „požádal“ [aitein] od něho. Jen učedníci Ježíšovi žádají, prosí [aitein Mt 6,8; 7,7n.11; 18,19; J 4,10; 14,13n; 15,16; 16, 24.26; Ef 3,20; 1J 3,22; 5,14n] a modlí se [deisthai, Mt 9,38, sr. Sk 8,22], a Duch sv. se za ně přimlouvá [entynchanein, hyperentyn chanein, Kral. „prosí“ Ř 8,26n], protože nevědí, zač se mají modliti, jak náleží. Ježíš slibuje svým učedníkům, že jejich prosby, předložené s odvoláním na jeho *jméno [J 14,13n] anebo jeho Otec [J 15,16; 16,23n.26n; sr. Mt 7,7.11; 18,19; 21,22; 1J 3,22; 5,14n]. *Modlitba.

Někdy má Kral. „prositi“ význam naléhati [Žilka Sk 25,24: „Naléhal na mne všechen židovský lid… a křičeli“], vyzývati [1K 4,16], napomínati [2K 10,1; Ef 4,1], zváti, pozvati [L 7,36; 11,37; Sk 10,48; 18,20].