Pilát Pontský

Pilát Pontský [lat. = ozbrojený oštěpem nebo ten, jenž nosí pilleus, t. j. plstěnou čapku, odznak propuštěného otroka], pátý prokurátor judský v době Ježíšově [asi v l. 26-36 po Kr., sr. Mt 27,2; Mk 15,1; L 3,1], který nastoupil po Valeriovi Gratovi. Násilnickými způsoby vyvolával časté nepokoje v Jerusalemě. Prvním jeho činem bylo, že dovolil proti všem dosavadním zvykům římské posádce, aby do Jerusalema vpochodovala s korouhvemi, stříbrnými orlicemi a malými obrazy císařovými, ač doposud bylo zvykem nechávati tyto korouhve před branami města, aby nebyl urážen náboženský cit obyvatelstva, jež v obrazech císařových vidělo modloslužbu. Židé ihned vyslali deputaci do sídla Pilátova v Cesareji se žádostí o odstranění tohoto zneuctění svatého města. Po pětidenním vyjednávání Pilát dal deputaci obklíčiti žoldnéři s hrozbou, že dá pobíti všecky, nedají-li mu v té věci pokoje. Židé prohlásili, že raději podstoupí smrt. Tu teprve Pilát povolil, ale vzápětí dal vsaditi na palác Herodův v Jerusalemě tabulky, označené jménem císařovým, ale bez jeho obrazu. Židé si stěžovali do Říma. Císař Tiberius nařídil, aby tabulky byly odstraněny. Pilát dal také zříditi v Jerusalemě vodovod za chrámové peníze, zasvěcené Bohu. I to vyvolalo vzpouru, při níž padlo za oběť několik lidí rukama přestrojených vojáků, kteří se vmísili mezi demonstranty. Vodovod byl dokončen, ale za cenu nenávisti k Pilátovi. L 13,1 se zmiňuje o krveprolití, způsobeném na Galilejských přímo u oltáře. Po jiných krvavých činech a po stížnostech Samaritánů, mezi nimiž způsobil krveprolití, když putovali na horu Garizim, byl Pilát na pokyn římského legáta nad Syrií Vitellia předvolán do Říma k odpovídání, ale dříve než se dostavil, Tiberius zemřel [r. 37] a Pilát byl vypověděn do Vienny na Rhoně v j. Francii, kde prý spáchal sebevraždu. Legenda opředla jeho smrt pověstmi. Jeho tělo prý bylo vhozeno do Tibery; výsledek toho bylo neustálé rozvodnění této řeky. I byla prý Pilátova mrtvola vylovena a převezena do Švýcarska. Zde byla vhozena do jezera, jež od té doby má jméno Pilátovo. Mrtvola Pilátova prý dodnes způsobuje na tomto jezeře velké bouře.

Přes všecku Pilátovu špatnost evangelia přece jen ukazují na jeho dobrou vůli osvobodit Ježíše, ježto obvinění, jež přednesli Židé, se mu zdála býti nedokázaná [J 18,28-32]. I to, že se Ježíš činil králem [L 23,2], pochopil Pilát spíše jako duchovní panování stoických filosofů [J 18,33-38]. Proto posílá Ježíše nejprve k Herodovi Antipovi, který byl o svátcích v Jerusalemě a jemuž Ježíš jako příchozí z Galileje po právu podléhal. Touto slušností chtěl Pilát ulomiti také hrot nepřátelství, které mezi oběma vládci panovalo. Herodes byl totiž pokládán za zvěda císařova. Ale ani Herodes si s věcí Ježíšovou nevěděl rady [L 23,6-12]. Poslal Ježíše zpátky. Pilát chtěl tedy propustiti Ježíše na základě zvyku, podle něhož o svátcích velikonočních bývali propouštěni někteří vězňové. Ale i tento pokus ztroskotal [L 23,13-19; Mt 27,15-21; Mk 15,6-11; J 18,39-40]. Konečně se snažil působiti na cit žalobců tím, že dal Ježíše zmrskati [Mt 27,24-25; L 23,16.22]. Na křik Židů, že se Ježíš činil synem Božím [J 19,7], a po snu své ženy [podle tradice Klaudie Prokuly, Řeky uctívané za svatou] činí Pilát znovu pokus o osvobození, protože podle řecko-římské mythologie v možnost přebývání bohů na zemi snadno uvěřil [sr. Mt 27,19]. Ale na křik Židů, že není přítelem císařovým, propustí-li Ježíše, konečně povolil a Ježíše jim vydal [J 19,12; sr. Sk 4,27n; 13,27n]. Neboť kdyby byl u Tiberia obžalován z velezrady, mohlo ho to státi život. Pilát byl slaboch, podléhající náladám lidu, byl špatným místo-držitelem, protože od samého počátku se ani nesnažil vniknouti do smýšlení podrobeného národa. Byl antisemita, který se nejméně hodil do Judstva za místodržitele. Jeho okřídlená otázka „Co jest pravda?“ [J 18,38] je vykládána jako výraz ironické skepse, ale možná, že jí „Pilát odmítá výzvu uznat pravdu Ježíšem přinesenou a podrobit se jí, ale nechce se ani rozhodnout proti němu. Hájí pro sebe právo neutrality v této otázce poslední pravdy“ [J. B. Souček, Utrpení Páně str. 151nn].