Pes

Pes. Bible popisuje psa jako polodivoké zvíře, které se potuluje po ulicích a kolem bydlišť [Ž 59,7.15] jako nepříjemný příživník, živící se odpadky [Ex 22,31], mrtvolami [1Kr 14,11; 16,4; 21,23n; 2Kr 9,10.35n; Jr 15,3] a prolitou krví [1Kr 21,19; 22,38; Ž 68,24], sdružující se ve smečky [Ž 22,17.21]. Není tudíž divu, že byl p. pokládán za kulticky nečisté zvíře [Iz 66,3]. Zdomácněn [Mk 7,28] sloužil p. člověku jako hlídač domu [Iz 56,10] i stáda [Jb 30,1] a bylo ho používáno i při honbě zvěře.

Být nazván psem, mrtvým psem, psí hlavou bylo pokládáno za výraz nejhlubšího opovržení, sebeponížení a za nadávku [1S 17,43; 24,15; 2S 3,8; 9,8; 16,9; 2Kr 8,13]. Být sežrán psem nebo ptáky na poli bylo znamením zvlášť těžkého Božího soudu [1Kr 21,19; 22,38]. L 16,21 uvádí psy, lízající vředy žebráka, jako doklad ubohosti tohoto člověka, který se nemohl ani bránit dotyku nečistého zvířete, takže se zdálo, že už naprosto propadl Božímu soudu. [Jiní vykladači vidí v této podrobnosti protiklad soucitu němé tváře a bezcitnosti boháčovy.].

Bezbožní protivníci jsou přirovnáváni ke smečce psů [Ž 22,17.21] právě tak jako falešní vůdcové lidu, kteří jako němí psi ne varují a nebdí, na druhé straně však jsou hltaví a nenasytní [Iz 56,10n]. *Blázen, který znovu a znovu opakuje svá bláznovství, je připodobňován psu, jenž se vrací k tomu, co zvrátil [Př 26,11, sr. 2Pt 2,22]. Také kultičtí prostituti byli nazýváni psy [aspoň u Feničanů ne ve smyslu hanlivém], což nám vysvětluje zákaz přinášeti „mzdu psa“ do domu Hospodinova [Dt 23,18]. Bylo zakázáno zužitkovati zvíře, určené k oběti, t. j. zasvěcené Bohu [odtud označení tohoto zvířete jako „svaté“, „svatá věc“, sr. Ex 29,33; Lv 2,3; 22,10-16] za potravu psům ani tehdy, jestliže zvíře před obětí zdechlo. Takové zvíře muselo být zakopáno. Židé v době Ježíšově dávali název p. pohanům jako kulticky nečistým. Bylo zakázáno svěřovati jim zvěst Zákona, jenž je tajemstvím vyvoleného lidu.

Na toto ustanovení Zákona i tradice navazuje Ježíšovo slovo u Mt 7,6 [„nedávejte svatého psům“]. Učedníci nemají soudit bratra [Mt 7,1-5], ale jejich úsudek nesmí být natolik otupen, aby nedovedli rozeznat bratra od těch, kteří jsou neschopni ocenit to, co je vznešené a svaté, a pohrdají evangeliem. Stará církev vztahovala toto slovo výslovně na svátosti [sr. 1Tm 5,22].

F 3,2 označuje Pavel judaisty, kteří se vzpírají svobodě evangelia a chtějí nutit členy církve k obřízce jako k něčemu, co je nutné ke spáse, za psy, rozvracející sbor [sr. Ž 59,7n.15]. Podle jiných vykladačů varuje Pavel před těmi, kteří byli vyloučeni z křesťanského obecenství. Užívá tu ironicky názvu, jejž Židé přikládali pohanům. 2Pt 2,22 přirovnává křesťana, jenž po nabytí známosti upadl opět v blud a hřích, ke psu, jenž se vrátil k svému vývratku.

Zj 22,15 líčí, že z nebeského svatého města jsou vyloučeni psi [= modloslužebníci, ne zvířata!], čarodějníci, smilníci, vražedníci, modláři, zkrátka „každý, kdož miluje a činí lež“. Jde tu o označení těch, kteří se vzepřeli poselství o Boží milosti v Kristu a propadli lži. *Štěně.