Nemožné, nemožný

Nemožné, nemožný. Je nasnadě, že pro biblického Boha, Stvořitele nebe i země a svrchovaného Pána dějin, není nic nemožného; On může všecko [Jb 42,2; Mt 19,26; Mk 14,36]: pomoci i poraziti [2Pa 25,8]; z kamení vzbuditi syny Abrahamovy [Mt 3,9], z neplodné učiniti matku [L 1,37 sr. Gn 18,10-14] a bohatého, jenž sám o sobě a svými silami je nezachranitelný, proměniti tak, že dojde spásy [Mt 19,26; L 18,27]. Na druhé straně může Bůh i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni [Mt 10,28]. Jen dvojí věc Bůh nemůže: klamat [Žd 6,18] a zapříti svou věrnost [2Tm 2,13]. Toto přesvědčení víry o všemohoucí svrchovanosti Boží přenáší NZ i na Ježíše Krista [Mk 1,40; Žd 2,18; 4,15]. Jeho divy byly znamením, že Bůh je s ním [J 3,2; sr. 5,30]. Věřící od něho očekávali všecko. Ale Ježíš i věřícím zaslibuje, že jim nebude nic nemožného [Mt 17,20 sr. Mk 9,23], bude-li jejich víra dokonalá [Mt 21,21n; L 17,6; sr. Za 4,7; 1K 13,2]. Ovšem, bez pomoci Kristovy, bez přebývání v něm, bez jeho přítomnosti nemohou ani učedníci nic učiniti [J 15,5; Mt 21,22; 1J 3,22; 5,14n]. Pavel se raduje, že všecko může v Kristu [F 4,13]. Víra jako spojení s Kristem je předpokladem vyslýchání modliteb. Bez víry je nemožné líbiti se Bohu [Žd 11,6], Bůh hříšníků neslyší [J 9,31].

Podle Mt 6,24 je nemožné, neproveditelné chtít sloužit současně Bohu a mamonu, neboť Bůh žádá celého člověka, tak jako na druhé straně mamon celého člověka zotročuje a tím odlučuje od Boha [sr. Ko 3,5]. Nejde tu jen o t. zv. vnitřní svobodu na mamonu, nýbrž o naprosté odloučení od něho. Bůh a mamon se navzájem vylučují. Podle Mt 7,18 [L 6,43-45] je nemožné očekávat od špatného stromu dobré ovoce, od člověka v Bohu nezakořeněného ovoce Ducha [sr. Ga 5,19-22]. – O jiné nemožnosti mluví Žd 6,4. Toto místo navazuje zřejmě na L 12,8-10 a je v souhlase s 1J 5,16. Chce říci, že ten, kdo odpadl od Krista, když předtím okoušel darů milosti – osvícení nejen ve smyslu přijetí křtu [sr. 2K 4,4; Žd 10,32], ale skutečného přijetí Krista za Spasitele; okoušení nebeského daru, t. j. vykoupení [sr. Ř 5,15-17], Ducha sv. [sr. 2K 9,15], Božího slova [sr. Joz 21,45; 23,15; Za 1,13; Mt 4,4] a mocí věku budoucího, t. j. závdavkem, předjímkou těch darů, které budou v plnosti dány až v posledních dnech [sr. Ef 1,14; 2K 1,22] – dostane tak zatvrzelé srdce, že nebude už schopen pokání [sr. Žd 10,26-31]. Toto napomenutí bylo namířeno především na křesťany židovského původu, kteří byli v nebezpečí, že zavrhnou Krista. Tím by se dopustili téhož činu jako ti, kteří Ježíše ukřižovali, činu tím horšího, že v něm poznali Syna Božího. Vydali by jej znovu v posměch druhých [sr. Mt 12,31; Mk 3,28]. Toto místo bylo v círk. dějinách různě vykládáno. Tertullian se ho dovolával pro ustanovení, že ten, kdo jednou odpadl od církve, nesmí už být do ní přijat. Luther se domníval, že odporuje učení Pavlových epištol. Ale pisatel Žd v naprostém odpadlictví od Boha viděl Boží soud, jenž vrcholí zatvrzením [sr. Mk 3,29], a ilustruje to na půdě, která přes všecku přijatou vláhu a péči vydává trní a bodláčí [Žd 6,7n sr. Gn 3,17n].