Maso

Maso. Kraličtí tak překládají hebr. básár a řecké sarx, pokud jde doslovně o masitou část těla ať lidského [Gn 40,19; Lv 13,10] nebo zvířecího [Lv 11,8] na rozdíl od kůže a kostí [Lv 9,11; Ez 37,6; Mi 3,2; Ef 5,30]. Jde-li o celého člověka nebo zvíře [Lv 14,9; 17,14n; 1Kr 21,27] nebo o člověka jako psychickou bytost [na rozdíl od Boha Ž 78,39; Iz 31,3], překládají *tělo [Gn 2,23n; 29,14; 37,27; Ez 23,20n; Iz 58,7]. Rovněž tam, kde „tělo“ je symbolem lidského pokolení [Za 2,13].

M. buď vařené [Ex 23,19] nebo pečené [Ex 12,8] sloužilo odedávna za potravu. Z Gn 27,6nn můžeme snad vyčísti, že kuchařské umění bylo značně vyvinuto, když Rebeka dovedla připraviti maso domácího zvířete jako zvěřinu tak, že ji Izák nerozeznal od pravé. M. bylo požíváno většinou jen při obětních příležitostech [1S 20,29], při návštěvě vzácného hosta [Gn 18,1nn] a při mimořádných událostech [1Kr 19,21]. Na dvorech královských a v domech boháčů se pravděpodobně jedlo m. častěji [1Kr 4,22n; Am 6,4; Neh 5,18]. Předpisem bylo, že domácí dobytek směl být obětován a tudíž požíván teprve osmého dne po narození [Lv 22,27] a že dobytče se svým mládětem nesmělo být zabíjeno téhož dne [Lv 22,28]. Dobytek byl porážen buď po vykrmení nebo přímo z pastvy [2S 6,13; 1Kr 4,23; Př 15,17; Ez 34,3.20; L 15,23; Mt 22,4]. Nejcennější částí dobytčete byly plece [Nu 6,19; Dt 18,3; 1S 9,24], pravé stehno přední nohy [Ez 24,4; Lv 7,32n], Oblíbeno bylo m. kozlečí [Gn 27,9; Sd 6,19; 13,15.19; 1S 16,20], ale i ovčí [Dt 32,14; 1S 15,9; Am 6,4]. Vepřové m. bylo zakázáno [sr. Iz 65,4; 66,17]. Jen pohané pěstovali vepře [sr. L 15,15; Mt 7,6; 8,30; L 8,32], kteří v některých zemích byli pokládáni za posvátné [Malá Asie, Řecko, Itálie, Sýrie a Fénicie] a tudíž za vhodné k obětování. U Izraele však byl vepř považován za kulticky nečisté zvíře [Dt 14,3nn; Lv 11,13nn]. Další zvláštností u Izraele bylo, že smělo být požíváno jen m. zbavené *krve [Lv 10,10-12; Dt 12,16.23.25; 15,23] s odůvodněním, že krev je *duší m. [Gn 9,4; 1S 14,32-34]. Krev byla vyhrazena jediné Bohu, prameni všeho života [Lv 17,13n], a buď obětována na oltáři nebo vylita na zem a přikryta prstí. Okolní pohané ovšem jedli m. s krví [Ez 33,25]. Izraelec však se musel vystříhat m. zvířete udáveného nebo dravci roztrhaného [Ex 22,31; Lv 22,8; Dt 14,21]. Z toho se později vyvinuly přesné předpisy o rituální porážce, jež byly přísně zachovávány. Hrdlo dobytčete bylo proříznuto s žilami a tepnami, aby krev mohla co nejúplněji vy téci. Daniel raději jedl zeleninu, než aby se vydával v nebezpečí jíst m. zvířat nerituálně zabitých nebo obětovaných modlám [Dn 2,12 „vaření“, sr. Př 15,17].

T. zv. apoštolský sněm v Jerusalemě stanovil, že se pohané, přijímaní do křesťanské církve, mají varovat vedle modlářství a smilstva i toho, co bylo udáveno, m-a obětovaného modlám a krve [Sk 15,20-29; 16,4; 21,25]. Stanovisko Pavlovo k tomuto předpisu o pojídání m-a obětovaného modlám, je vysloveno v 1K 8; 10,23-33; Ř 14,14. Zásadně nic nenamítá proti požívání takového m-a se dvěma výjimkami: křesťan se nesmí zúčastnit stolu pohanských božstev [ďáblů], t. j. pohanských bohoslužeb, k nimž náležela i kultická hostina [1K 10,14-22], a křesťan se také bude varovat koupě m-a modlám obětovaného tenkrát, kdyby toto počínání pohoršovalo mdlého v víře [1K 8,7-13; 10,23-30]. Ovšem, toto hledisko se nesrovnává se Sk 15,20.29, kde zákaz je bezpodmínečný. Vykladačům tento rozpor působí značné těžkosti už vzhledem ke Ga 2,6-10, kde se Pavel cítil zavázán jen k pamatování na chudé, nikoli k zachovávání t. zv. apoštolského dekretu ze Sk 15,29. Už podle formulace Sk 21,25 se zdá, že Pavel o apoštolském dekretu do té doby nevěděl a že tento dekret došel do Antiochie, až když ji Pavel už opustil, t. j. po události, vypravované v Ga 2,11nn.