Hrnčíř

Hrnčíř. Hrnčířství je jedno z nejstarších řemesel východních národů. Jest to patrné z nalezených nádob i různých střepin, z nichž mnohé byly opatřeny dokonce i glasurou. Izraelci se přiučili tomuto řemeslu patrně od Egypťanů, pakliže si jeho známost nepřinesli už jejich otcové s sebou do Egypta; provozovali je na poušti i v zaslíbené zemi, jak objevené nástěnné malby a mnohé biblické zmínky dosvědčují [1Pa 4,23; Iz 41,25; 45,9; Jr 18,6; atd.]. Nádoby byly formovány z plastické hlíny, jež byla šlapáním zvláčněna, buď na hrnčířském otáčivém kruhu volně od ruky nebo do sádrových a jiných forem. Pak byly tyto nádoby zvolna sušeny a konečně i páleny a opatřovány glasurou. V Jerusalemě byl královský závod hrnčířský [1Pa 4,23], po němž a po odhozených střepinách snad dostalo své jméno t. z v. pole hrnčířovo [Mt 27,7]. Byl to pozemek, který koupili kněží jerusalemští za 30 stříbrných, odhozených od Jidáše, k pohřbívání poutníků. V pozadí Mt 27,7 jsou ovšem i vzpomínky na řadu SZ výroků, zejména Za 11,13; Jr 18,1-6; 19,1. *Akeldama.

Hrnčíři vyráběli hliněné nádoby různých tvarů. V 2Kr 4,2 čteme o hliněné báni bez ucha [hebr. 'ásúk]; v Ez 4,9 a Lv 6,18 o hliněné nádobě na pečení a vaření [náš rendlík]: v 1S 2,14 o pánvi, kotlíku a hrnci [hebr. dúd] menších rozměrů. Nádoby postavené před syny domu Rechabova [Jr 35,5] byly asi malé džbánky nebo poháry. K různým tvarům i názvům sr. Bič I. 176n. Štoudve v Káni Galilejské byly patrně z kamene nebo z tvrdé hlíny. Proroci a po nich Pavel užívají obrazu hrnčíře a hrnce k označení svrchované všemohoucnosti Boží [Jr 18,6; Pl 4,2; Iz 45,9; Ř 9,20]. O hrnčířství viz Bič I, heslo Keramika [191nn].