Edom

Edom [= červený], jméno, jímž nazýván byl Ezau, prvorozený syn Izákův, bratr Jákobův, jenž prodal své prvorozenské právo za čočovici, jejíž červená barva v hebrejštině připomíná jméno Edom [Gn 25,29–34]. Kraj, který Ezau se svou rodinou zalidnil, dostal po něm jméno „Edomský“ nebo „Idumejský“ nebo „země Idumejská“ [Gn 36,16; Nu 33,37]. Idumejští pokládali Ezaua za svého praotce [Am 1,6.11; 9,12; Mal 1,1-4], SZ připomíná, že kdysi krajina Idumejských měla jméno „Hora Seir“ [Gn 32,2; 36,8] nebo „horejská krajina“ podle Hoři, vnuka Seir [Gn 36,21n], kterého Edomci vypudili [Gn 14,6; Dt 2,12. 22]. Jméno Seir však v hebrejštině tvoří velmi zřetelnou narážku, že Ezau byl chlupatý [Gn 25,25] a navíc souvisí s výrazem śá‘ír = chlupatý, kozlu podobný démon. Tím je vyjádřeno, že jak země, tak i lid stály v protikladu k zemi zaslíbené a lidu vyvolenému jako jejich vyložení nepřátelé. Byla to kostrbatá krajina, plná skalnatých rozsedlin, doupat a jeskyň, v nichž obyvatelé bydleli. Vyznačovala se červeným nubijským pískovcem, červeným granitem a porfyrem [Hebr. Hor značí jeskyni; Horejci = Chórijci se podle toho vykládá arci ne úplně právem jako obyvatelé jeskyň (srov. Bič I. 59)]. Krajina dosahuje výšky až přes 1000 m. Idumea se prostírala od j. konce Mrtvého moře až k s. výběžku Rudého moře při zálivu Elat. Na severu tvořil potok Záred hranici se zemí Moábskou [Dt 2,13n]; jde asi o nynější Vadi-el-Ahsi. Západní hranice nebyla přesně vytvořena a měnila se dobou. Přístup k Rudému moři z Jerusalema byl toliko přes zemi Idumejskou, což byla pro Izraelce okolnost velmi důležitá. Z počátku byla Idumea ovládána knížaty-šejky [Gn 36,31-39], ale velmi záhy králi [1Pa 1,43-51]. Hlavní město staré země Idumejské bylo snad *Bozra poblíž s. zemských hranic [Gn 36,33; Iz 34,6; 63,1; Jr 49,13.22]. Nejpevnějším však bylo skalní město na vých. svahu pohoří Sela [Petra 2Kr 14,7]. *Elat a *Aziongaber byla přístavní města [1Kr 9,26]. Mezi Edómem a Izraelem bylo ustavičné nepřátelství, jakoby předobrazené Ezauovou záští a nenávistí proti Jákobovi pro lstivé uchvácení požehnání. Izraelským, táhnoucím z Egypta, nedovolili Edomci, aby prošli jejich územím [Nu 20,18-21]. Přesto však Mojžíšův zákon nařizoval, aby Edomci byli pokládáni za bratry, kteří se směli přihlásit k lidu vyvolenému už od třetího kolena [Dt 23,7-8]. Později Saul s nimi vítězně bojoval [1S 14,47]; asi po 40 letech porazil je David v údolí Solném [2S 8,14n; 1Kr 11,15-16; 1Pa 18,13]. Nadto dal vojenskou posádku do opevněných měst edomských [2S 8,13 sr. Nu 24,18]. Biblická zpráva míní „stráží“ [hebr. nesíb] sochu božstva nebo podobný výsostný znak [srov. Bič I,277]. Za krále Jozafata [kolem 860 př. Kr.] podnikli Idumejci, spojení s Moabskými a Amonitskými, útok na Izraelské, byli však zázračně potřeni v údolí Beracha [2Pa 20,22-26], ale přístup k moři si Jozafat tím stejně nezajistil natrvalo [1Kr 22,49n]. Za jeho syna Jehorama svrhli Idumejští jho Izraelských, zvolili si krále a na nějaký čas udržovali svou nezávislost [2Pa 21,8], Až Amaziáš, král judský, je opět porazil v údolí Solném, dobyl pevnosti Sela [2Kr 14,7; 2Pa 25,11-12], ale zdá se, že nebyli zcela podrobeni. Čteme dokonce, že za Achaze podnikli invasi do Judstva a odvedli zajatce [2Pa 28,17]. Když se *Nabuchodonozor zmocnil Jerusalema, Idumejští prý se s ním spojili a účinně se účastnili plenění města a vraždění Judských. Na jejich ukrutnost horlí domněle zvláště Ž 137. Taková tvrzení jsou však neudržitelná jak historicky, tak theologicky. Nemáme jediné spolehlivé zprávy o tažení Edomců proti Jerusalemu r. 586 spolu s Nabuchodonozorem. Naopak však víme, že ve jménu Edom je obsažen výraz Adam = člověk. Edom charakterisuje tedy toho, kdo se neohlíží na vůli Všemohoucího, ale řídí se svými lidskými pohnutkami. V Ž 137 je označením Babyloňanů, kteří, zpiti úspěchy, neohlíželi se na příkazy Hospodinovy, nýbrž pokládali se za rovné Nejvyššímu [srov. Iz 14,13n]. – K takovým zákrytným názvům srov. z NZ *Babylon = Řím, Zj 14,8 a j. Také proroci horlí proti Idumejským pro ukrutné činy páchané na Judských [Iz 34,5–8; 63,1-4; Jr 49,17; Pl 4,21n; Ez 25,13-14; Am 1,11–12; Abd v. 1.8], prorokují jejich pád, ale i vtělení do království Božího [Am 9,12]. I zde buďme všude opatrní ve výkladech. Jako v Ž 137 nejde o historii, ač v konkrétních případech pozadí může býti historické. Všude jde u proroků především o hodnocení duchovní! Po vítězství Babyloňanů nad Judou naskytla se Idumejským vhodná příležitost posunouti svoje sídliště do vylidněné země, tím spíše, že byli sami tísněni postupujícími arabskými kmeny. Usadili se v jižní Palestině až po Hebron a západně až po Gázu. Na jejich původním území se usadili Nabatejští, kteří Idumejské odtamtud vypudili kolem r. 312 př. Kr. [Mal 1,4n]. Ale za dob Makkabejských byli Idumejští znovu podrobeni Židy a nakonec s nimi splynuli, takže potom již v dějinách samostatně jako národ nevystupují. *Herodovci pocházeli z krve idumejské!

Náboženství Idumejských bylo modlářské [2Pa 25,14-20]. V jednom egyptském zaklínacím textu je zmínka o bohyni Edom jako manželce Rešefově [sr. Obed-edom 2S 6,10]. V Sela [Petra] byly objeveny svatyně tohoto skalního města. Hlavním jejich kultickým předmětem byl posvátný balvan, k němuž vedla vydlážděná silnice pro poutnická procesí. Je pozoruhodné, že nebyl nalezen oltář pro zápaly [Bič II,20n]. V chrámu z nabatejského období [4. stol. př. Kr] bylo nalezeno velké množství primitivních soch. *Ezau.