Abraham, Abram

Abraham, Abram [Vysvětlení jména v Gn 17,5; ke jménu Abram sr. *Abiram], assyrsky Abiramu, praotec Izraelců, první z velkých bibl. patriarchů, bratr Náchora a Hárana, synů Táre z Ur Kaldejských. V Gn 11 se odvozuje jeho rod až od Sema, praotce Semitů vůbec.

1. Běh života Abrahamova

Běh jeho života lze sestaviti na základě bibl. zpráv v Gn 12-25 takto: Své mládí strávil A. se svým otcem a bratřími v Ur Kaldejských. Oženil se se svou polosestrou Sarai, dcerou svého bratra Hárana. Po smrti Háranově se celá rodina vystěhovala z Ur s úmyslem, najít si lepší sídla v kananejské zemi [Gn 11,27-31]. Snad to bylo pro politické nepokoje ve vlasti [útok Elamitů], snad z jiných příčin, ale Písmo nás nenechává na pochybách, že zde zasáhla Boží prozřetelnost [Sk 7,2; Gn 15,7; Neh 9,7]. Dočasně se usadili v Cháran v Mesopotamii, urazivše obvyklou karavanní cestu podél Eufratu směrem SZ. Když bylo A. 75 let, odchází na výslovný pokyn Hospodinův se svou ženou Sarai a synovcem Lotem z Cháran. Písmo připomíná, že otec Táre už zemřel.

Na své pouti pravděpodobně přes Damašek [jeho služebník Eliezer byl z tohoto města], kudy vedla silnice, přišel do země Kananejské, kde nedaleko Sichem [Gn 12,6] a Bethel [Gn 12,8] byl Bohem ujištěn, že toto území bude dáno jeho potomkům. Za nastalého hladu odešel na jih a dostal se až do Egypta, kde vládla nějaká cizí dynastie, příbuzná se Semity. Farao, maje za to, že Sárai je sestrou Abramovou, jak Abram sám tvrdil, přijal ji mezi ostatní své ženy do svého domu. Poučen však Bohem, vrátil Sarai Abrahamovi s patrnou nevolí a s mnohými dary [Gn 12,14-20]. Podobná historie se opakovala v Gerar [Gn 20] s králem *Abimelechem A. uzavřel smlouvu.

Z Egypta se A. vrátil opět do Palestiny [Gn 13,1] a Bethelu [v. 3]. Pro nastalé rozpory mezi pastýři A. a Lotovými došlo k rozdělení obou rodů. Lot, jemuž A. dal na vybranou, zvolil si úrodnější krajinu jordánskou, Sodomu [Gn 13], nedaleko Mrtvého moře; A. se odebral k doubí Mamre u *Hebronu. Zde setrval 15-20 let, uzavřel smlouvu s amorejskými šejky [Gn 14,13], pronásledoval Chedorlaomera, přijal požehnání od Melchisedecha a zaslíbení, že jeho potomci obdrží Palestinu v dědictví [kap. 15]. Poněvadž manželství se Sarai bylo bezdětné, zplodil 86 letý A. syna Izmaele s Agar, otrokyní Sarai [Gn 16]. Izmael se stal praotcem Izmaelců. Ale Boží zaslíbení se nezměnilo ani tímto lidským pokusem o jeho uspíšení. Stoletému Abrahamovi narodil se syn Izák jako naplnění zvláštního zaslíbení, kterého se mu dostalo, když poskytl pohostinství neznámým třem mužům, andělůmposlům Hospodinovým [Gn 18]. Přitom jméno Abram bylo Bohem proměněno na Abraham, což se obyčejně překládá „otec množství“. Gn 18 a 19 vypravuje o zkáze Sodomy a úniku Lotově. Zajímavé je vypravování o zkoušce víry [Gn 22], kterou A. musil podstoupiti a v níž šťastně obstál. Nová smlouva s Hospodinem a nové zaslíbení o rozmnožení v národ veliký byly A. odpovědí na poslušnou víru. Na znamení této smlouvy byla nařízena obřízka všem potomkům A. Abraham setrval v Hebronu asi 20 let. V této době zemřela Sára ve věku 127 let [Gn 23]. Po smrti Sáry, když bylo Abrahamovi 140 let [Gn 24,67; 25,20], dochází ke sňatku Izákovu s Rebekou z Mesopotamie.

A. se dožil rozmnožení rodu ve svých vnucích, synech Izákových, a zemřel ve stáří 175 let [Gn 25,7]. Pochován byl u Hebronu v jeskyni Machpela vedle Sáry, pro niž tuto jeskyni koupil před časem za rodinnou hrobku od Efrona Hetejského.

Gn 25 se zmiňuje ještě o A. dětech s Ceturou, kterou pojal po smrti Sáry. Mezi syny jsou jmenováni téměř všichni praotcové kmenů staroarabských a staroaramejských.

2. Problémy života Abrahamova

a) Mezi badateli se vyskytl názor, že A. není historickou osobností, nýbrž personifikací [zosobněním] kmene právě tak, jak je tomu na př. v Gn 10; 25,1-4. Uznáváme, že Gn 11,26-27; 12,1-10 připouští tento výklad; zde jde skutečně o stěhování celého kmene anebo celých kmenů. Rovněž vypravování o rozchodu Abrahama a Lota vypadá jako líčení rozchodu dvou kmenů. Ale ostatní místa [Gn 15,1-18; 16,1-11; 18,1-19,28; 20,1-17; 22,1-14; 24] jsou vypravováním o jednotlivci. Celá pak židovská tradice pokládá Abrahama za jednotlivce, nikoli za kmen [Iz 29,22; 41,8; 51,2; Jr 33,26; Ez 33,24; Mt 8,11]. S líčením života A. jsou ovšem současně podávány také dějiny jeho kmene.

b) Datování života Abrahamova. Podle učené chronologie *Starého a NZ z 1650-1654 se Abraham narodil r. 1996 př. Kr. Toto datování bylo přijímáno do té doby, než se ujalo přesvědčení, že Amrafel z Gn 14 není totožný s proslulým babylonským králem Hammurabím, o němž se předpokládalo, že žil kolem r. 2000 př. Kr. Amrafel je totiž jeden ze čtyř králů, o nichž vypravuje Gn 14. Výpravy proti nim se zúčastnil také Abraham. Nyní se má za to, že babylonský Hammurabi panoval 1791-1749 př. Kr. Ale ztotožnit krále z Gn 14 s postavami králů, známých z historie odjinud, se dosud nepodařilo. Je však jisto, že panství elamitské dynastie z Larsa se v této době začalo uvolňovat a že muselo být znovu a znovu upevňováno válečnými výpravami. To, co můžeme říci s jistotou, je, že A. žil někdy ve druhém tisíciletí př. Kr. Jiným záchytným bodem pro datování života A. jsou vykopávky poblíž jižního cípu Mrtvého moře. Jimi bylo zjištěno, že zde kolem 2000-1800 př. Kr. byla kvetoucí poutní svatyně. Ale od té doby až do 13. stol. př. Kr. mizí náhle všecky stopy po usedlém obyvatelstvu v tomto místě. Archeolog Gluck má za to, že jde o někdejší Sodomu a Gomoru [Gn 18-19]. Také vzpomínka na setkání A. s *Melchisedechem [jeru]salemským, byla živá v jerusalemských kruzích [Ž 110,4; Žd 5,6]. Při dnešním stavu bádání se nedá více říci.

3. Abraham nábožensky

A. byl Izraelcům vzorem muže Božího. Je nazýván přítelem [Iz 41,8; Jk 2,23] a milovníkem Božím [2Pa 20,7], v NZ pak otcem věřících [Gn 15,6; Ř 4,11]. Věřil Božímu zaslíbení a byl poslušen jeho rozkazů i tehdy, když se zdálo, že se tím všecka zaslíbení ruší [Gn 22]. Svou zbožnost osvědčoval zevně smířlivostí k Lotovi, udatností a odvahou v boji, pohostinností k cizincům a milosrdenstvím k nepřátelům. A. věřil ve všemohoucího, věčného Boha [Gn 17,1; 21,33], Boha silného nejvyššího, který vládne nebem i zemí [Gn 14,22; 24,3], Boha, spravedlivého soudce vší země [Gn 18,25]. Tím vším se lišil A. jednak od svých předků v Babylonii, jednak od současníků v Palestině. Babyloňané věřili v 11 velkých bohů přírodních a astrálních [pět viditelných planet]. Ochráncem města Ur byl měsíční bůh Nannar a jeho manželka Ningal. Jejich rozsáhlá svatyně, ozdobená vysokou věží, byla jednou z hlavních ozdob města. Také obyvatelé Palestiny byli polytheisty.

SZ se často dovolává A. Iz 51,2 mluví o jeho vyvolení, Gn 26,5 o jeho poslušnosti. Ex 2,23; 2Kr 13,23; Ž 105,6-9 o smlouvě Boží s Abrahamem. Ex 32,13 se jmenuje „služebníkem“, v Iz 41,8 „přítelem“, 2Pa 20,7 „milovníkem“, Gn 20,7 „prorokem“ Božím. Bůh je „Bohem Abrahamovým“ [Gn 26,24; 28,13 a j.] Izrael je „símě Abrahamovo“ [Iz 41,8 a j.]. Je zajímavé, že jméno Abraham Židé svým dětem dávají velmi zřídka, ač jinak jména ostatních patriarchů se v rodinách židovských vyskytují velmi často. Již z Iz 63,16 lze usuzovat, že A. požíval zvláštní úcty u Izraele, když je nutno připomínat, že už nic o národě neví. Tato úcta v době předježíšovské velmi vzrostla. A. byl považován za národně náboženského hrdinu, kolem něhož se soustředilo mnoho legend. Být potomkem Abrahamovým bylo pokládáno za nejvyšší chloubu. A. je prohlašován za prvního proselytu a misionáře, za zářící příklad dokonalých, protože zachovával celý zákon, ač v jeho době nebyl ještě napsán. A. prý nezhřešil a patří tedy ke spravedlivým. Zvláště jeho naprostá důvěra v Boha, kterou osvědčil v desíti pokušeních a jež mu byla Bohem přičtena jako záslužný skutek, byla vyzdvihována. Tato zásluha je prý zástupně přičítána k dobru Izraelovu a dopomáhá mu k věčnému životu.

V NZ patří A. vedle Mojžíše k nejčastěji uváděným postavám SZ, ale všecko nadměrné zveličování jeho osoby je potíráno. Uznává se, že A. má zvláštní místo u Boha [Mt 8,10-11; Mk 12,26-27; L 16,22; 19,9], ale Ježíš je víc než A. [J 8,52-59]. A. také není s to, vysvoboditi člověka z místa odsouzení [L 16,26]. Výsada synovství Abrahamova je sice uznávána [L 13,16; 16,24n; 19,9], ale jen pro ty, kteří činí pokání [Mt 3,9; J 8,33n]. S A. budou stoliti i věřící pohané [Mt 8,11].

U J 8,39n a Jk 2,21-24 je A. příkladem poslušnosti, u Pavla je pravzorem ospravedlňující víry [Ř 4,1n; Ga 3,6n] a tím také duchovním otcem křesťanů, ať už jsou původu židovského nebo pohanského [Ř 4,1.12; 9,7n; Ga 3,7.9.29; 4,22n]. Stejně je tomu u Jk 2,21; Žd 2,16; 6,13n.