Vymítati

Vymítati, vyhazovati [1Kr 14,10; Jb 38,13; Iz 57,20; L 14,35; Ju 1,13]. O vymítání ďáblů se v NZ-ě užívá slovesa ekballein [= vyhoditi, vypuditi]. Někteří žáci farizejské školy se v době Ježíšově zabývali tímto uměním [Mt 12,27]. Provádělo se to tak, že se v přítomnosti *posedlého v zaklínacích formulkách vyslovilo jméno nějakého vyššího ducha [Mt 12,29], před nímž zlý duch prchl. Josephus [Starožitnosti VIII, 2.5] vypravuje, že jakýsi Žid Eleazar v přítomnosti císaře Vespasiana vymítal ďábla. Použil k tomu prý kořene, doporučeného prý králem Šalomounem; tento kořen prý upevnil pod prsten se Šalomounovou pečetí a přidržel u nosu postiženého posedlého člověka. Ďábel se přichytil na tento kořen a tak jej Eleazar vytáhl z nemocného. Nato ve jménu Šalomounově a za předčítání zaklínacích formulek, vymyšlených prý Šalomounem, zakázal ďáblu se navrátit. Ve Sk 19,13n čteme o veleknězi Scévovi v Efezu, že měl sedm synů, potulných zaklínačů ďáblů. Také u Mk 9,38 čteme o podobných zaklínačích. I pozdější židovská tradice vypravuje o jakémsi Jakobovi z Kefar Sechanja, který vypuzoval ďábly jménem Ježíšovým. Dokonce i mezi starověkými pohanskými zaklínači mi formulkami bylo nalezeno mezi jmény božstev a andělů také jméno Ježíšovo. Podle názoru zaklínačů nesnesou démoni jméno Ježíšovo.

Ježíš počítá vážně s existencí démonů. Ale odmítl celý současný složitý aparát obřadů a zaklínacích formulek. Vymítá ďábly pouhým slovem [Mt 8,16]. Má moc nad nimi [Mk 1,27], vymítá je ‚prstem‘ [mocí] Božím [L 11,20], Duchem Božím [Mt 12,28]. To, že má moc nad nečistými duchy, je mu dokladem vlomení království Božího v jeho osobě do tohoto světa. Tvrzení, že vymítá ďábly jménem Belzebubovým, prohlašuje za rouhavé zneuznání svého boje proti moci zla [Mt 12,22nn.31]. Svou moc přenesl i na apoštoly [Mt 10,1,8; Mk 16,17]. Příkladem vymítání ďáblů v nové době je na příklad činnost farářů Blumhardta otce a syna.