Ústa

Ústa. Podle Kral. mají ú. nejen lidé, ale i zvířata [Nu 22,28; Dt 25,4; 1K 9,9; 1Tm 5,18; Ž 22,22; Dn 6,22; Jb 41,10.12; Zj 12,15; 16,13], ptáci [Gn 8,11; Iz 10,14], země [Gn 4,11; Nu 16,30.32; 26,10; Dt 18,18], peklo [Iz 5,14] a ovšem i Bůh [Dt 8,3; Iz 1,20; 62,2; Pl 3,38; Mt 4,4 a j.]. Jde tu o anthropomorfní představy, jež Bohu přisuzují téměř všecky orgány lidského těla, aby tak bylo zabráněno myšlence, že Bůh je snad jen neosobní, nezúčastněné, ustrnulé jsoucno. Bůh naopak jako osobní vůle jedná, reaguje na vše, co se děje; je ochoten se zjevit, odpovídat na lidské touhy, slyšet lidská úpění, zasahovat do lidského života. Bibl. anthropomorfismy chtějí ukázat, že jde o živého, skutečného Boha. Modly mají také ú., ale nemluví, mají oči, ale nevidí, uši, ale neslyší, nos, ale nečijí, ruce, ale nepracují [Ž 115,5nn], kdežto Hospodin vidí, slyší, mluví a jedná. Svá slova vkládá do úst svých služebníků [Ex 4,12.15; Dt 18,18; Iz 59,21; Jr 15,19], takže se nemohou vymlouvat na ‚zpozdilá ú.‘ [těžkopádnou řeč, Ex 4,10]. Hospodin k nim mluví ‚ú-y k ústům‘, t. j. bezprostředně, bez prostředníků [Nu 12,8, sr. 2J 1,12]. Z úst Hospodinových vyšel Zákon [Ž 119,72], člověk je živ nikoli jen chlebem, ale vším, co vychází z úst Hospodinových, t. j. jeho rozkazy i zaslíbeními [Dt 8,3]. ‚Tázati se úst Hospodinových‘ – žádati za orakulum [Joz 9,14; Iz 30,2]. ‚Stavět proti nebi ú.‘ [Ž 73,9] = rouhati se Bohu.

Všimněme si některých hebraisujících biblických obratů: ‚Ú-y svými volati‘ [Ž 66,17] = volati plným hlasem, zplna hrdla, ‚otevříti ú.‘ [Ez 16,63; 29,21, sr. Nu 22,28] – promluviti, ‚zacpati ú.‘ [Jb 5,16; Iz 52,15], ‚vložiti ruku na ú‘ [Sd 18,19; Mi 7,16, sr. Jb 21,5; 29,9; Př 30,32] = mlčeti, umlknouti. ‚Hůl úst‘ [Iz 11,4] = působivý výrok; ‚ovoce úst‘ [Př 12,14] = následky toho, co člověk mluví [sr. Př 13,2; 18,20; Mt 12,37], ‚oběti úst‘ [Ž 119,108] = modlitby a chvalozpěvy. ‚Jedněmi ú-y‘ [1Kr 22,13; Ř 15,6] = jednomyslně. ‚Psáti z úst‘ [Jr 36,4] = dát si diktovat, ‚souditi z úst‘ [L 19,22] = souditi podle slov, ‚popadnouti něco z úst‘ [L 11,54] = číhati na slova. V Př 16,26 jsou ú. orgánem hladu, ‚Žráti celými ú-y‘ [Iz 9,11] = býti hltavý. ‚Rozdírati ú.‘ [Ž 35,21; Iz 57,4; Pl 2,16] = rozvírat, otvírat [si] ú. v posměchu a nenávisti. ‚Ú. naše jsou otevřena k vám‘ [2K 6,11] = otevřeně jsme vám pověděli [protože jsme k vám naplněni láskou]. ‚Otvírat ú.‘ k přijetí poučení [Ž 81,11; 119,131, sr. Ez 2,8; 3,1]. U Joz 1,8 by bylo lépe překládati „z úst“ než „od úst“. Jozue má míti Boží Zákon ustavičně v ústech; má o něm nejen přemýšlet, ale i mluvit.

Někdy jsou ú. označením toho, co z nich vychází, tedy přikázání [Pl 1,18], řeč [Jb 15,6; Př 11,11; sr. Ž 55,22]. Proto se SZ věřící modlí, aby Bůh položil stráž jejich ústům [Ž 141,3, sr. Př 13,3; 21,23; 30,32; Mi 7,5] a žalmista se rozhoduje, že pojme v uzdu svá ú. [Ž 39,2]. Na druhé straně ú. spravedlivého jsou pramenem života [Př 10,11]. Ž 17,3 jest snad lépe překládat: „Usmyslil jsem si: Má ú. nepřestoupí“ [přikázání], sr. Nu 22,18; 1S 15,24, kde je užito téhož hebr. slovesa. Lze však překládat také: „Má ú. nepřekypí“ [hněvem, vášní, ukvapenými slovy].

Už ve SZ-ě se činí rozdíl mezi vyznáním úst a srdcem, skutky, pravým smýšlením [Ž 5,10; 55,22; 62,5; Př 10,6; 11,9; Iz 29,13; sr. Mt 15,8]. Jen srdce moudrého rozumně spravuje ú. jeho [Př 16,23]. Toto rozlišování mezi vyznáním úst a srdcem je obzvlášť patrné v NZ-ě [Mt 15,8]. Bůh ovšem, jenž zkoumá srdce, nedá se oklamat. Kdo je vnitřně zlý, zkažený, nemůže ze svých úst vynášet nic jiného než zlé, byť to znělo sebe lépe [Mt 12,34n]. Ú. konečně přece jen prozradí, co je v člověkově srdci [Mk 15,11.17-19]. Při tom však NZ klade důraz na nebojácné vyznání úst, jež ovšem musí odpovídat vnitřnímu životu [Ř 10,9n, sr. Mt 10,32; Mk 8,38; L 12,8], víře srdce. Na druhé straně víra, která by byla jen v srdci, která by se neprojevila slovem [ústy] a ovšem i životem, by byla v podezření, že je pouhou představou a vlastně sebeklamem. Proto apoštol zdůrazňuje, že jsme arci ospravedlněni srdečnou vírou, ale teprve vyznání úst, jež je ovocem a potvrzením této víry, veřejné osvědčení víry slovem i životem přináší konečnou spásu [sr. Ř 5,9n.21; 6,22n; 8,10n.13; 13,11; 1K 1,18]. Obsahem této víry je zmrtvýchvstání Ježíše Krista, tedy celé jeho spasitelné dílo [sr. Sk 1,22; 2,32; 3,13nn; 4,2; 13,27-39; 23,6; Ř 4,23; 1K 15,12-20]. Ovšem, i za tímto veřejným vyznáním stojí moc Ježíše Krista, který svým učedníkům dává ú. [= slova] i moudrost, jíž nelze odolati [L 21,15].