Poslechnouti, poslouchati, poslušnost

Poslechnouti, poslouchati, poslušnost [Kral. : poslušenství]. Sloveso poslouchati má v češtině právě tak jako šáma' v hebr. dvojí význam: a) slyšeti, naslouchati, pozorně naslouchati [Gn 18,10 sr. Sk 12,13; Gn 23,15; Jb 15,17; 29,21; Př 13,1; Kaz 7,5; Iz 55,2; Ez 3,7]; b) býti poslušen, poslechnouti, činiti podle slyšené rady a vyslechnutého rozkazu [Gn 3,17; 28,7; Ex 24,7; Joz 1,17; Sd 2,20; Neh 9,16; Ž 81,12; Iz 42,24; Jr 26,5; 35,14.18; Oz 9,17; Ag 1,12 a j. Sr. s NZ hypakúein Mk 1,27; 4,41; L 17,6]. Sloveso šáma' má většinou tento druhý význam. Poslouchati přikázání, Zákon, slovo, hlas Boží znamená uposlechnouti. SZ si nedovede představit naslouchání Božího slova, jež by bylo pouze něčím trpným. Ozve-li se Boží slovo, je možno jen jedno ze dvojího: buď poslechnout anebo se vzepřít a vzbouřit [hebr. márad = pozdvihnouti se, odvrátiti se, odporovati Nu 14,9; Joz 22,16.18.28n; Ez 2,3; 20,38; márá = odporovat, býti vzpurný Nu 20,24; 27,14; 1S 12,15; 1Kr 13,21.26; Ž 105,28; Iz 1,20; 63,10; sr. Sk 7,39.51 a j.]. Toto pojetí naslouchání Božímu slovu, přikázání, hlasu souvisí s pojmem smlouvy s Bohem. Izrael je lidem Božím, protože s ním Bůh učinil smlouvu. Jediným výrazem této smlouvy ze strany lidu je naprostá a výhradní poslušnost Boha [Ex 19,5; Dt 6,3n]. Vše ostatní je vedlejší anebo, lépe řečeno, je obsaženo a zahrnuto v poslušnosti, takže je možno říci, že poslušnost je obsahem SZ náboženství [1S 15,22, sr. s Mi 6,6nn]. Poslouchati a sloužiti Hospodinu je jedno a totéž. Není to poslušnost mechanická a neosobní [sr. Iz 1,11-17], nýbrž dobrovolná, plynoucí z dobrovolné oddanosti a lásky [Joz 24,15. 21-27], vylučující jakýkoli pocit vypočítavé záslužnosti [Dt 11,27n; Iz 1,19; Jr 7,23; 11,1-8; Za 6,15], neboť poslušnost je cílem, nikoli prostředkem k cíli, jenž leží mimo ni. Poslušnost ve SZ úzce souvisí s věrností a vírou [sr. Gn 15,6 s Gn 22,18; Žd 11,8; Gn 26,5; Ex 4,8: „Neuvěří tobě a neposlechnou hlasu znamení“], ale důraz na poslušnost převládá, kdežto v NZ převládá důraz na víru jako na obsah křesťanského vztahu k Bohu.

Souvisí to snad s tím, že poslušnost v NZ označuje především obsah Kristova díla: jeho poslušnost až do smrti na kříži [F 2,8 sr. Iz 53] uskutečnila novou smlouvu s Bohem; skrze toto zástupné „poslušenství jednoho“ byli „spravedlivi učiněni mnozí“ [Ř 5,19; Žd 5,8n; 10,5-9]. Kristovo poslušné sebeobětování jako „rozkošná vůně“ [Ef 5,2] odstranilo hořkost [hebr. márar = hořko a márá = vzpoura spolu souvisí] lidské vzpoury proti Bohu. Vírou se člověk stává účastníkem této dokonalé poslušnosti Kristovy, protože víra spojuje s Kristem. Právě proto víra stojí v popředí NZ zvěsti. Je to ovšem víra, jež vede k poslušnosti [F 2,12], blíže označené jako poslušnost učení [Ř 6,17], pravdy [Ga 5,7; 1Pt 1,22], evangelia [2Te 1,8 sr. Ř 10,16n. Praví-li tu Pavel, že víra je ze slyšení, myslí tu ve smyslu SZ šáma' na poslušné slyšení] a Krista [2K 10,5]. Ti, které Bůh ve své spasitelné vůli předzvěděl, byli vyvoleni k poslušnosti [1Pt 1,2], t. j. stávají se poslušnými syny [1Pt 1,14]. Tato poslušnost je věřící přijetí spasitelné vůle Boží, zjevené v Ježíši Kristu. Víra se projevuje právě poslušností vůči zvěsti o Kristu [Ř 1,5; 16,26; sr. Sk 5,32; 6,7] a podrobuje se této zvěsti [2K 10,5n; Ř 15,18; 16,19; Fm 1,21]. Člověk, který se vydal v poslušnost Krista, přestal být otrokem hříchu [Ř 6,16n].

Z této poslušnosti, z tohoto podrobení Kristu prýští všecka ostatní poslušnost, o níž mluví NZ: 2K 7,15; Ef 6,1,5nn; Ko 3,20.22n; Fm 1,21; Žd 13,17; 1Pt 3,6. Tato poslušnost je v Ř 13,1nn; Tt 3,1; 1Pt 2,13n rozšířena i na vrchnosti [Př 8,15]. Je příznačné, že Kraličtí a téměř všecky překlady NZ v odkazech, uvedených v Ř 13,1, uvádějí také J 19,11. Kristovo podrobení Pilátovi je pro křesťana jedním z motivů, proč se podrobuje vrchnosti. Avšak nade vší poslušností stojí zásada, vyjádřená ve Sk 4,19; 5,29. *Neposlušenství.