Pochybnost, pochybování, pochybovati

Pochybnost, pochybování, pochybovati. Kral. překládají řecké sloveso aporein [= býti v nejistotě, na rozpacích, nevědět si rady] výrazem pochybovati [stč. = nemíti jistoty] J 13,22; Sk 25,20; Ga 4,20, kdežto L 24,4 totéž sloveso překládají „užasnouti se“, u Mk 6,30 „mnoho i činil“ [Žilka: „Byl velmi na rozpacích“], ve 2K 4,8 „jsme vrtkáni“ [Žilka: „Nevíme si rady, ale nejsme bezradní“]. – Ostatní řecké pojmy, jež Kral. překládají pochybnost, pochybovati, jsou vysloveně anebo mlčky protikladem *víry. Tak diakrinesthai [= rozlišovati, váhati mezi dvěma soudy, kolísati] označuje určitý stav duchovního života věřícího: má před očima Boží zaslíbení a spoléhá se na ně tím, že řekne hoře, aby se zdvihla a vrhla do moře, přesto však pokládá za nemožné, anebo za nejisté, že to, co žádá, se skutečně stane [Mt 21,21; Mk 11,23]. Je rozpolcen v srdci: věří a současně nevěří. Takový stav je protikladem pravé víry [sr. Mk 4,40; 9,14-29, zvl. v. 19 a 23]. Jk 1,6 líčí názorně pochybujícího modlitebníka: je „dvojí mysli“, podobný mořským vlnám, neustálený ve všem svém počínání. Na druhé straně Abraham je Pavlovi [Ř 4,20nn] příkladem nepochybující důvěry v Boží zaslíbení. Jinde Kral. tentýž řecký výraz překládají „rozpakovati se“ [Ř 14,23, Žilka: „pochybuje“; Sk 10,20], „činiti rozdíl“ [Jk 2,4, Žilka: „Zdaž jste se sami v sobě nerozdvojili“]. Jde o stav rozpolcenosti, v němž člověk nejedná výhradně a jednoznačně podle své víry a připouští ve své mysli i jiná měřítka. A tato rozpolcenost člověka, jenž na půl přisvědčuje, na půl popírá, je podle Pavla hříchem. Neboť pochybnost pochází v podstatě z narušeného nebo přerušeného obecenství s Bohem; Boží milost si činí nárok na naprostou víru člověka. Nesnese kolísání mezi srdečnou vírou a rozhodnou nevěrou. – Podobný význam má i řecký výraz distazein = pochybovati [Mt 14,31; 28,17], při čemž se bere zřetel na okolnosti, bránící víře. Ale ani tu nejde o pochybnosti rozumářského rázu [skepticismus]. – F 2,14 užívá řeckého výrazu dialogismos [= uvažování, rozvažování, myšlení spíše praktické než theoretické, sr. L 2,35; 5,22; Ř 1,21, a z něho plynoucí nejistota a váhavost, sr. L 24,38, a určitá roztržitost, sr. 1Tm 2,8]. Hejčl-Sýkora překládá: „Všecko čiňte bez reptání a bez průtahu“, Škrabal: „Bez rozumování“.