Obličej, tvář

Obličej, tvář. Tak překládají Kral. aramejské ’naf [Dn 2,46] a hebrejské ’af [= nos Gn 3,19; 19,1; 24,47!; Neh 8,6 a j.], ‘ajin [= oko 1Kr 20,41; 2Kr 9,30] a páním [= obličej, tvář ve většině případů]. Zakrytí tváře bylo výrazem zármutku [2S 19,4] nebo úcty [Ex 3,6; 1Kr 19,13; Iz 6,2]; z Mk 14,65 jde prostě o zakrývání očí [sr. Jb 9,24]. Padnouti na tvář je výrazem orientální úcty [Gn 17,3; Lv 9,24; 1S 20,41; 25,23; 1Kr 18,7]. Plíti na tvář je znamením nejvyššího pohrdání [Nu 12,14; Dt 25,9; Mt 26,67]. Orientálec ovšem ve skutečnosti plil na zem, ale řekl při tom: „Pliji ti na tvář“. Opadlá tvář je výrazem nelibosti [Gn 4,5], zatvrdit tvář znamená zatvrzelost v hříchu [Př 21,29; Jr 5,3]; pošmuřit tvář = znešvařovat tvář při postu [Mt 6,16]. Obracet se tváří k Bohu = míti k němu správný poměr [Jr 2,27; 32,33], odvrátit tvář = zapomenout [Ž 51,9 sr. 90,8], zavrhnout [Ž 132,10]. Viděti tvář = býti připuštěn na př. před krále nebo vládce [Gn 33,10; 43,3.5; Est 1,14]. Obrátit tvář na někoho = přízniv býti [1Kr 2,15]. Před tváří = před [Dt 8,20; Mk 1,2 sr. Ex 14,25].

Zvláštní pozornosti zasluhují tyto výrazy ve vztahu k Bohu. V pohanství šlo skutečně o doslovné vidění tváře božstva ve svatyních, kde stála modla, jež byla zpřítomněním božstva. Snad také u Izraelců lze najíti stopy tohoto názoru ve výrazech „ukázati se před tváří Boží“ [Ex 23,15.17; 34,23n; Ž 42,3], „modliti se tváří Hospodinově“ [1S 13,12], „hledati tvář“ [Ž 27,8n], „viděti Boha tváří v tvář“ [Gn 32,31; Fanuel = tvář Boží, sr. Sd 6,22], ale už Babyloňané užívali těchto výrazů v obrazném smyslu. Což teprve Izraelci, kteří měli zakázáno zobrazovat Boha [Ex 33,20]! V přeneseném slova smyslu „ukázat se před tváří Boží“ = přijíti do svatyně [Ex 32,17; 34,23n; Dt 16,16 a j.], setkati se s Bohem, „přijít k audienci“ [sr. Gn 43,3.5; 44,23.26; Ex 10,28n; 2S 14,24.28.32]. „Spatřovat tvář“ = míti nejužší modlitební spojení s Bohem [Ž 17,15 sr. 11,7], který dává pomoc a utěšuje svou přítomností. „Hledati tvář Hospodinovu“, „kořiti se tváři Hospodinově“, „ponižovat se před o-em“ = modliti se [2S 21,1; Ž 27,8; 105,4], činit pokání [Oz 5,12; 2Pa 7,14; Za 7,2; 8,21n; Mal 1,9; 2Pa 33,12; Dn 9,13]. „Osvítiti tvář nad někým“, „obrátiti tvář k někomu“, „pozdvihnouti o. nad někým“ = obnoviti milostivý poměr [Nu 6,25n; Ž 4,7; 67,2; 80,4.8.20; 119,135; Dn 9,17]. Osobní styk s Bohem je vyjadřován větou „Hospodin mluví tváří v tvář“ [Ex 33,11 sr. Dt 12,8; 34,10 o Mojžíšovi; Dt 5,4 sr. Ez 20,35n o Izraelovi]. Před tváří Boží, t. j. přítomností Boží nikdo nemůže uniknout [Ž 139,7]. Tvář Boží ovšem může znamenat také pohromu [Ž 34,17; 1Pt 3,12; Zj 20,11].

Z tohoto obrazného pojetí se snad vymyká Ex 33,14n, kde se mluví o tom, že tvář Hospodinova má předcházeti Izraele. Patrně tu jde o něco, v čem byla zřetelná přítomnost nadsvětného Boha; snad o truhlu úmluvy, jež také „předcházela“ Izraele [Nu 10,33]. Je známo, že truhla měla význam trůnu Božího mezi dvěma cheruby. Když pak truhla úmluvy zmizela ve svatyni svatých, vzniklo obrazné rčení o tváři Boží.

Zajímavý je výrok Jákobův k Ezauovi: „Viděl jsem tvář tvou, jako bych viděl tvář Boží“ [Gn 33,10]. Podle toho Boží laskavá tvář se obráží ve tváři člověka, jedná-li milostivě tak jako Bůh. Je to ojedinělé místo ve SZ.

V NZ se vyskytují výrazy o., tvář v podobných obratech jako ve SZ. Tvář udává směr, cíl, úmysl [L 9,53]; přítomnost někoho [Sk 3,13.20; 2K 2,10; 8,24; Zj 6,16; 12,14; 22,11], před nímž anebo kvůli němuž se něco děje [L 2,31]. „Před tváří“ může znamenat prostě před [Mt 11,10; Mk 1,2; L 1,76; 7,27 sr. 9, 52; Žd 9,24; Ju 1,24]. „Viděti tváří v tvář“, t. j. osobně se setkati [Sk 20,25; Ko 2,1; 1Te 2,17; 3,10], viděti pravou skutečnost [1K 13,12]. Podle 2K 4,6 poznal Pavel slávu Boží na tváři Kristově, který se mu zjevil před Damaškem, zatím co satan oslepil mysl nevěrců [2K 4,4], takže slávu ve tváři Kristově neviděli. Sláva, tvář = přítomnost Boží [Mt 18,10; Žd 9,24; Zj 22,4]. Někdy řecké prosópon [= obličej] překládají Kral. výrazem osoba [2K 1,11] nebo způsob, postava [Jk 1,11], neboť tvář, vzezření je to, co charakterisuje člověka [Mk 12,14; L 20,21; Ga 2,6; Ju 1,16] nebo věc [Mt 16,3; L 12,56]. „Na tváři země“ [Sk 17,26] = na povrchu země, na zemi.