Náman

Náman [= příjemný]

1. Člen rodiny Benjaminovy, syn Bélův [Gn 46,21]. Vešel s Jákobem do Egypta. Byl knížetem čeledi Námanské [Nu 26,40; 1Pa 8,3-4].

2. Velitel vojska syrského krále Benadada [2Kr 5,1; L 4,27]. Podle židovské tradice právě tento Náman byl oním lučištníkem, který svou střelou zranil Achaba tak, že umřel. Tento čin prý mu zajistil vysoké postavení na dvoře syrského krále a rychlou kariéru: stal se velitelem syrského vojska, byl pobočníkem Benadadovým, doprovázeje ho při veřejných návštěvách i při docházení do chrámu Remmonova [2Kr 5,18]. Na vrcholu své slávy byl stižen malomocenstvím. V Sýrii malomocenství nevylučovalo sice z lidské společnosti jako u Izraelců, ale budilo ošklivost. Byv upozorněn děvečkou své choti na proroka Elizea, vypravil se k němu, aby ho požádal o uzdravení. Elizeus nejprve pokořil Námanovu hrdost a pýchu. Nejen, že s ním jednal jen prostřednictvím služebníka, ale ani darů od něho nepřijal. Za to Gézi, služebník prorokův, přijal dary a nakazil se malomocenstvím [2Kr 5,27]. Žádost Námanova o tolik izraelské prsti, co mohou unésti dva mezci, byla v tehdejší době docela přirozená: lidé byli přesvědčeni, že bohové mohou být uctíváni jen na své vlastní půdě [sr. 1S 26,19-20]. Náman chtěl sloužiti Bohu izraelskému i v zemi syrské. Proto musil míti trochu prsti ze země izraelské, na níž by při modlitbě stál. Možná však, že spíše z této hlíny chtěl postavit oltář Hospodinu [2Kr 5,17].