Heslo
Lkající, lkaní, lkáti
Lkající, lkaní, lkáti. Jde tu o výraz bolesti a smutku, jež se zmocňují člověka tak, že je nelze ukrýti [Jb 23,2; Ž 79,11; 102.6]. *Kvíleti. Jde tu hlavně o vyjádření bolesti nad cizím trápením a nad Božími soudy nad druhými [Kral. v tomto případě užívají raději sloves rmoutiti se, plakati, kvíleti], ale také o bolest chudých, utlačených, bezbranných, trpících, kteří nemají jiného útočiště než Boha. Tak na př. v Mt 5,4 jde o „kvílící Siónské“ [postižené všelikým utrpením] a o naplnění Iz 61,1–3. V jejich lkání nemusí být nic z toho, co nazýváme pokáním [sr. L 6,25; Mk 16,10; Jk 4,9; Zj 18,11.15.19], nýbrž jakákoli bolest. Jiných výrazů je užito ve Sk 7,34 [vzdychání] a v Ř 8,23.26; 2K 5,2.4 [lkáti]. Praví-li se, že „Duch prosí za nás lkaními nevypravitelnými“, chce se tím říci, že Duch sv. sám naplňuje věřící dosud neformulovánými a neformulovatelnými tužbami, avšak křesťané si jsou jisti, že jde o tužby z Ducha sv. [sr. Ž 42,2; Ř 7,24]. A nedovedou-li formulovat své modlitby, formuluje je Duch sv. řečí, srozumitelnou jen Bohu. Tím se lišíme od stvoření, jež také lká [Ř 8,22], ale nemá Ducha sv. Slyší-li Bůh lkání všeho stvoření, jak by nevyslýchal lkání svého Ducha v nás?