Kadění

Kadění, vykuřování, zavedené při izraelské službě stánku k uctění Hospodina, záleželo ze zápalu vonných pryskyřic, kadidla, myrhy a balzámu. Lv 24,7 mluví o „kouření pamětném v oběť ohnivou Hospodinu“. Aron byl k tomu ustanoven jako nejvyšší kněz [Ex 30,8-9], ale později [1S 2,28; Lv 16,12] a zvláště v době druhého chrámu konali oběti kněží losem ustanovení [L 1,9]. Doba kadění ráno a večer ustanovena Exodem [30,7-8. 34nn]. Ranní kadění bylo konáno před jinými oběťmi. Stejně po rozsvícení lamp k večeru po oběti večerní a před obětí mokrou bylo opět kaděno na zlatém oltáři, který stál ve svatyni před oponou [Ex 30,1nn]. Když kněz vstoupil do svatého místa s kadidlem, vyšel všechen lid z chrámu i z předsíně [L 1,10]. Když kněz položil kadidlo na oheň, učinil poklonu před svatyní svatých a rychle se navracel k lidu [Lv 16,13; L 1,21]. Toto k. ve spojení s jinými obřady podle řádu Mojžíšova mělo pouze symbolický význam a nemělo být vlastní modlitbou. Kněží užívali každý své kaditelnice. – K. tvořilo součást náboženských obřadů většiny starověkých národů. Bylo také základem pohanské modloslužby Izraelitů [2Pa 34,25; Jr 11,2.17; 48,35]. Kadidlo a myrha byly velmi ceněny a náležely k nejvzácnějším pokladům [Mt 2,11]. – Křesťané z počátku odsuzovali k., ale již v 5. století zavedeno do církve východní, potom i do západní s výhradou, že jím smí být uctíván toliko Bůh. Místo zlatého oltáře zaujala kaditelnice, oheň na oltáři nahrazen „věčnou“ lampou. – Církve evangelické tohoto obřadu nepřijaly.