Hodina

Hodina. V době předbabylonské Izraelci neznali h. v našem slova smyslu. Denní dobu dělili na oddíly, jež nazývali „svítání“ [Gn 32,24], „ráno“ [po východu slunce asi do deváté hodiny], „veliké horko na den“ [9-12 dopol. Gn 18,1], „poledne“ [12-3], „podvečer“ nebo „k větru dennímu“, kdy začal vanout osvěžující vánek [Gn 3,8] a „večer“, jenž byl dvojí: Jeden, nejspíše když bylo slunce mezi zenitem a západem, a druhý, když se klonilo k západu. V době mezi těmito dvěma „večery“ [Kral. „k večerou“] se měla přinášet večerní oběť [Ex 29,41], měla být zapálena lampa ve svatyni [Ex 30,7n] a měl býti zabit beránek [Ex 12,6]. Jindy dělili den podle obětní doby [1Kr 18,29.36] nebo podle nočních stráží [Kral. „bdění“]: „počáteční bdění“ [Pl 2,19 od 6-10 večer], „bdění prostřední“ [Sd 7,19 od 10-2 v noci], „bdění jitřní“ [Ex 14,24; 1S 11,11 od 2-6 ráno]. V době Ježíšově bylo přejato římské rozdělení na 4 bdění po 3 hodinách [Sk 2,15; 3,1; 10,9] od 6 večer do 6 ráno. LXX překládá „čas“ hebr. ['ét] nebo aram. [šá'á] pojmem „hodina“ [Dn 3,15; 4,16], ač se tu myslí pouze na „krátký čas“. Jestliže Kral. v 1Kr 19,2 užívají pojmu h., myslí se tím pouze „tento čas“. Kdy Izraelci začali počítat podle hodin, není jisté. Snad teprve v době babylonské a pobabylonské. V Babylóně dělili den na 12 dvouhodin patrně nestejně dlouhých podle toho, šlo-li o léto či o zimu [J 11,9]. Teprve mechanickými „hodinami“ dosažena byla pravidelnost. Jelikož v době Ježíšově počítali denní hodiny od jitra, byla naše dvanáctá [polední] hodina jejich šestá, naše třetí odpoledne jejich devátá atd. [Mt 27,45n; Mk 15,33n; L 23,44].

Bibl. „hodina“ znamená často určitý, pravý, vhodný čas, ustanovený Bohem, kdy je nutno se podříditi nebo něco vykonati [Mt 26,45; L 22,53; J 2,4; 4,21.23; 7,30; 8,20; 13,1 sr. Mt 26,18; J 7,6; 16,21]. U Ježíše šlo o hodinu nebo čas, kdy měl zjevit své mesiášské poslání lidu. Zj 14,7 mluví o h. soudu, Zj 14,15 o h. žně, Zj 3,10 o h. pokušení. *Den. *Hodiny.