Ester

Ester, perské jméno [snad = hvězda] židovky Hadassa [= Myrta], která byla povýšena na královnu perskou. Podle ní je pojmenována kniha Starého Zákona Ester.

1. Obsah knihy: Asverus [Xerxes], král perský, uspořádal pro prince a šlechtice všech 127 provincií své říše nádhernou hostinu v Susách. Pro ženy uspořádala hostinu jeho manželka Vasti. Sedmého dne rozkázal král, aby Vasti ukázala hostům svou krásu. Vasti odepřela. Byla za to vypuzena a královnou se stala židovská dívka Ester, chovanka žida Mardochea, strýce jejího otce už zemřelého [Est 2,1-18]. Hrdost Mardochea, který kdysi zachránil Asverovi život [2,19-23], dráždila ministra králova Amana tak, že si umínil odstraniti nejen Mardochea, ale celý národ židovský. Aby dobře promyšlený návrh byl přijat králem, dal vrhati los [pur], chtěje zjistiti, kterého dne má návrh přednésti. Král skutečně jeho návrh přijal, zvláště když mu z toho měl plynouti nový příjem do státní pokladny [3,9]. Pro Mardochea měl Aman připravenu šibenici padesát loket vysokou [5,14]. Ale královně Ester se podařilo zmařit v poslední chvíli všecky úklady proti Židům. Aman byl pověšen a Mardocheus sám stal se ministrem [6,14-8,2]. Židům byla dána příležitost povraždit 75.000 svých nepřátel [8,3-17]. Na oslavu tohoto vysvobození slaví židé do dnešního dne slavnost purim [losů] vždy 14. a 15. adáru, t. j. v březnu.

2. Účelem knihy je předně podati výklad a vysvětlení slavnosti *purim, při níž byla čtena. Je to „historický román“, který má sice rámec historický [Asverus = Xerxes 485–465], ale obsahem není historie. Na to ukazují i jména, jež připomínají babylonská a elamská božstva [Mardocheus = Marduk, Ester = Ištar, božstva babylonská; Ammán je božstvo elamské, stejně i Vasti]. I data v knize jsou podivná. Podle 2,5n byl Mardocheus přestěhován z Jerusalema r. 597, kdežto děj se odehrává v letech 485-465. Pravý význam slavnosti purim v Izraeli je dosud záhadou, kterou se učencům nepodařilo osvětliti. Bič [III., 243] připomíná, že si Babyloňané připomínali vítězství svých bohů nad bohy elamskými o novoročních slavnostech, při nichž byly vždy vrhány posvátné losy, určující budoucnost. Slavnost židovská snad vznikla v bábelské diaspoře po nějakém pogromu. Jiní vykladači však trvají na tom, že jde o historické osobnosti, nikoli o božstva.

3. Autorem knihy byl snad nějaký Žid, který měl spojení s Persií. Podle Est 3,8 musel žíti v době, kdy bylo možno mluviti už o „rozptýlení“ židů. Učenci židovští dlouho uvažovali o tom, mají-li tuto knihu pojmouti mezi kanonické knihy Starého Zákona. Konečně se dostala mezi t. zv. spisy [Ketúbím], a to jako jedna z 5 svitků [Megilloth]: Rut, Píseň Šal., Kazatel, Pláč Jeremiášův, Ester, kdežto v LXX byla připojena ke knihám historickým. V některých křesťanských seznamech knih Starého Zákona tato kniha chybí. Athanasius z Alexandrie [†373] ji nepovažoval za kanonickou; stejně Řehoř Nazianský [†391]. Luther vyslovuje pochybnosti o oprávněnosti jejího zařazení mezi biblické knihy. Příčinou těchto váhání bylo jednak to, že se v celé knize nevyskytuje ani jednou slovo Bůh, ač prozřetelnost celá kniha předpokládá [4,14], jednak to, že zarážela zuřivá pomstychtivost Mardocheova [9,16] a nenávist vůči pohanům. V NZ není ani jednou citována.