Chvála, chváliti, chválení

Chvála, chváliti, chválení ve smyslu uznání něčí zásluhy, nadšený a vděčný souhlas s jeho činy. V celém starověku byly chvála, uznání, souhlas životním cílem člověka. Ještě stoičtí filosofové pokládali za nutné podávati návod, jak se stát nezávislým na chvále člověka.

SZ má zvláštní názor na ch. [Tímto překladem vystihují Kraličtí několik rozličných hebr. výrazů!] Podle něho se ch-ou zvyšuje čest, sláva a moc toho, kdo je chválen, ať už jde o člověka nebo o Boha. Kdo není chválen, tomu ubývá na cti, moci a slávě [1S 15,30]. Synonymum pro chváliti je oslavovati, v hebr. doslovně „učiniti těžkým, závažným, významným“ [kbd Iz 24,15; Ž 22,24]. Chváliti = zvyšovati čest, význam a moc. Když Jr 48,2 mluví o „pochvale Moábově“, myslí tím na moc a sílu země [sr. Iz 16,14]. Když Jr 51,41 mluví o Babylonu jako „chvále vši země“, myslí tím na jeho sílu, která ovládá okršlek světa. Má-li býti truchlící Sión oblečen podle Iz 61,3 v oděv chvály, znamená to, že bude opět probuzen k životu a jeho sláva obnovena. Hospodin je hrozný v chválách [Ex 15,11], t. j. v slavných činech. Hospodin může poukrotit svůj hněv, protože to nemůže umenšit jeho chválu, t. j. moc, čest a slávu [Iz 48,9]. Jeho ch. trvá na věky [Ž 111,10], naplňuje všecku zemi [Ab 3,3], obklopuje Boží trůn [1Pa 16,27, kde Kral. mají „jasnost“], nebude nikomu dána [Iz 42,8]. Jen Hospodin je chválou Izraelovou, t. j. jen on dává Izraelovi závažnost [Dt 10,21 sr. Jr 17,14; Ž 109,1 *Chlouba], ale také Izrael je chválou Boží [Jr 13,11; 33,9] na tomto světě. Proto je povinností Izraelovou rozmnožovat, vzdávat, zvěstovat, vypravovat chválu, t. j. mocné činy Boží [Iz 42,10; 43,21; 60,6; Ž 22,26; 33,1; 34,2; 35,28; 40,4; 48,11; 51,17; 66,2; 79,13; 102,22; 106,2; 145,21]. Také pokorné umlknutí před Hospodinem je s to zvýšiti chválu Boží [Ž 65,2; „Tobě umlknutí chválou“, sr. Kral. opis tohoto stručného překladu]. Hebr. Hallelujah [= chvalte Hospodina] je častou výzvou k zanotování chvalozpěvu.

V NZ-ě se chválou [epainos] myslí především konečné uznání Boží jako výrok Boží při zjevení Kristově [1Pt 1,7; Ř 2,29; 1K 4,5 sr. Mt 25,21.34n] anebo uznání se strany pověřenců Božích, církve [2K 8,18] nebo vrchnosti, jejichž funkcí, zastávanou i ve službě Boží, je udělovati chválu dobře činícím [Ř 13,3; 1Pt 2,14]. Ve své funkci apoštola, t. j. zvláštního pověřence Kristova, udílí chválu i Pavel. [1K 11,2.17.22]. – Jako ve SZ, tak i v NZ je přední povinností věřícího chváliti Boha. Tak překládají Kral. řecké „vzdávati čest“ či vlastně „slávu“ [doxazein] [Zj 14,7; 19,7]; ve Zj 19,5 je však řecké slovo, jež znamená chváliti. Ovšem, „chváliti“ a „slaviti“ Boha jsou pojmy velmi blízké, skoro souznačné. Biblické ch. znamená na mnohých místech chvalozpěv [SZ žalmy, Ef 1,6; F 1,11]. V Ef 5,19 je slovem ch. přeložen řecký výraz „hymna“.