Zrcadlo

Zrcadlo ve starověku kus vyleštěného bronzu nebo jiné měďnaté smíšeniny [Ex 38,8; Jb 37,17], vždy znovu hlazené a vytírané, protože podléhala okysličování [sr. Sir 12,10]. Ve vykopávkách nalezená z-a měla podobu oválnou i hranatou a často byla opatřena rukojetí. Nástěnných z-el neznali. Na západě měli z-a cínová, stříbrná i zlatá. Nedokonalost starověkých z-el snad naznačuje 1K 13,12, kde je nedostatečné duchovní vidění na tomto světě stavěno v protiklad k dokonalému, eschatologickému vidění [sr. Mt 5,8; 2K 5,7; 1J 3,2]. Jk 1,23 přirovnává k letmému, povrchnímu pohledu do z-a počínání člověka, který jen vyslechne kázání slova Božího a neproměňuje je ve vlastní čin [sr. 2Pt 1,9n]. Ve 2K 3,18 má snad Pavel na mysli zázračné z., v němž pro proroky a pneumatiky [věřící, zmocněné mimořádným způsobem Duchem sv.] se neviditelné stává viditelným. Navazuje tu jednak na Ex 3,6; 34,29.33; 1Kr 19,13, jednak na rabínskou vykladačskou tradici, podle níž proroci viděli Boha pomocí devíti z-el, Mojžíš pouze jediného [sr. Nu 12,8]. Pavel tedy snad chce říci, že prostřednictvím Ducha sv., který je Duchem Páně, stává se věřící ‚vidoucím‘. Nevidí sice slávu Páně přímo, ale nepřímo v z-e evangelia, jež obráží slávu Kristovu [sr. Žd 1,3; Ko 1,15] –, ale toto vidění má podivuhodný důsledek: vidoucí je proměňován v obraz toho, co vidí; stává se podílníkem slávy. Je ovšem možný i jiný výklad: Žilka, Škrabal a j. se drží Chrysostoma a jiných starokřesťanských vykladačů a překládají: „My všichni však zrcadlíme na své odhalené tváři slávu Páně a býváme proměňováni v touž podobu“. Toto pojetí lépe navazuje na souvislost 2K 3, kde je řeč o „slávě“ čili záři, kterou nesl Mojžíš na své tváři jako odraz záře Boží. Na druhé straně se však tímto pojetím ztrácí souvislost s 1K 13,12, nehledě k tomu, že tento smysl slovesa katoptrizesthai [= zachycovati v zrcadle odrážeti světlo] je ve starověké literatuře ojedinělý a nezvyklý.