Způsob, způsoba

Způsob, způsoba, stč. = podoba [Jl 2,4], tvářnost [1S 28,14; Ž 49,15; Iz 24,1; 52,14], obraz, forma; stav [Kaz 3,18; Ez 16,55]; obyčej [Joz 23,14], zvyk [1S 21,13], povaha; přirozená jakost, charakter; cesta, jíž se něčeho dosahuje, to, jak něco děláme [Nu 8,7; Dt 15,2; 2S 15,6; 2Kr 22,21; Iz 27,9; Jr 5,2 a j.]. ‚Z. rány‘ [Lv 13,25] = vzhled rány [rána na pohled hlubší]. ‚Přivedli dům k z-u jeho‘ [2Pa 24,13] = do původního stavu. ‚Podle z-u cesty jeho‘ [Př 22,6] = podle jeho přirozenosti, schopností, povahy. ‚Z. domu i jeho forma‘ [Ez 43,11] = vnější podoba a harmonické uspořádání. V tomtéž verši se vyskytuje výraz z. ještě dvakrát, jednou ve smyslu tvar, po druhé ve smyslu uspořádání pro bohoslužbu. ‚Na tento z.‘ [Gn 34,15.22] = s touto podmínkou. Jb 18,21 překládá Karafiát přesněji: „Takový [jest] zajisté příbytek nešlechetného, a takové místo toho, kterýž nezná Boha silného“ [sr. také Hrozného překlad]. Ž 69,23: „Staniž se jejich stůl před nimi pastí, a bezstarostným [t. j. těm, kteří se cítí bezpečni] léčkou“ [sr. Zemanův překlad]. Na všech těchto místech je užito velmi mnoho různých hebr. výrazů a slovních obratů.

Také v NZ-ě je tak překládáno množství různých řeckých výrazů. ‚Z. nebe‘ [Mt 16,3; L 12,56] prosópon = tvář, tvářnost oblohy, podle níž lze souditi na počasí. ‚Z. života‘ [2Tm 3,10] agógé = počínání v životě, životní sloh, chování [k věci sr. 1K 4,17]. Mluví-li Pavel v Ř 6,17 o ‚z-u učení‘ [typos], nemyslí tu na nějaký zvláštní druh evangelia, vedle něhož jsou ještě jiné odlišné a oprávněné druhy. Pavel zná jen jedno křesťanské učení [Ř 16,17, sr. Tt 1,9], a to evangelium Boží, Kristovo [Ř 1,1.9]. Nemyslí tu ani na nějaké stručné shrnutí křesťanského učení v nějaké pevné formulaci, nýbrž na učení, jež vytváří z člověka, který je u víře přijme, určitý typ, dává mu určitou tvářnost. Je to tedy učení zvláštního typu, jež nutí k rozhodnutí víry, k poslušnosti [sr. Ř 1,5], k poslušnosti nikoli nucené, ale ze srdce. Opakem tohoto typu učení je Zákon, který činí vposledku člověka otrokem hřícha. Ale věřící v Římě byli vydáni, předáni jinému učiteli [evangeliu], jenž vede k radostné poslušnosti. To je stručně Zahnův výklad tohoto místa. Jsou ovšem možné také jiné výklady. Slovy ‚Židovský z.‘ [Ga 2,14] Kraličtí opisují sloveso iudaizein = žít po židovsku, osvojit si židovské zvyky [Škrabal překládá: „Žiješ-li ty, ač jsi Žid, po způsobu pohanském a ne židovském, jak to, že nutíš pohanokřesťany, aby se požidovštili?“]. ‚Z. nábožnosti‘ [2Tm 3,5] morfósis = forma, tvářnost zbožnosti, zbožnost na oko, na venek. Škrabal překládá F 1,18 [tropos]: „Jen když je hlásán Kristus, ať jakkoli – zde s vedlejším úmyslem, tam upřímně“. V Ko 2,23 razil Pavel zvláštní řecký výraz ethelothréskia pro asketickou zbožnost, jež si libuje v týrání těla a v sebepokořování. Kral. překládají ‚z. té nábožnosti‘, Karafiát ‚svémyslná nábožnost‘, Žilka libovolné pobožnůstkářství‘. Jde o jakousi rádobyzbožnost, jež je nejen afektovaná, ale i svévolně vymyšlená, protože se nedrží křesťanské skutečnosti, t. j. Ježíše Krista jako jediné hlavy církve a každého věřícího. ‚Rozličnými z-y‘ [polytropós] [Žd 1,1] = mnohotvárně [skrze sny, vidění i slovo]. ‚V tělesné z-ě‘ [L 3,22] = v tělesné podobě, [eidos] viditelně. Praví-li Pavel v 1K 7,31, že ‚z. [schéma] tohoto světa pomíjí‘, nemyslí tu jen na pomíjitelnost světa, nýbrž hlavně na to, čím svět projevuje svou podstatu na venek [sr. 1J 2,16n; Ř 12,2].

Podle pozdějšího závěru evangelia Mk 16,12 se Kristus zjevil dvěma učedníkům [sr. L 24,13nn] v Jiné způsobě‘ [morfé = forma, podoba], t. j. v lidské podobě, avšak jiné, než jakou měl před svým vzkříšením [sr. L 24,16; dále Mt 17,2; Mk 9,2; Zj 1,14; 1K 15,51n; 2K 3,18]. Podle F 2,6n měl Kristus před vzkříšením podobu [morfé, Kral. způsob] služebníkaotroka, kterou dobrovolně přijal [před vtělením měl božskou podobu, t. j. byl praeexistentní božskou bytostí, sr. 2K 8,9; Ko 1,5nn]; zřekl se své božské podoby, t. j. výsad božské existenční formy, „narodil se v podobnosti s lidmi, a jako oni se stal pouhým služebníkem Božím… Zjevem [schéma] se ukázal jako člověk. A ještě více: jeho lidství bylo lidství člověka pokorného, poníženého, trpícího“ [J. B. Souček, Výklad F, str. 46n]. *Tvárnost.