Ukřižování, ukřižovaný, ukřižovati

Ukřižování, ukřižovaný, ukřižovati. *Kříž. *Křižovati. Přivázání a přibití na kříž bylo obvyklým způsobem popravy u Římanů, kteří tak trestali zejména nebezpečné politické provinilce a sprosté zločince. „Nikdy však nebyli křižováni občané římští, nýbrž toliko otroci a příslušníci poddaných národů. Byla to poprava nad pomyšlení krutá: odsouzenec, na zemi za ruce přibitý na příčné břevno a potom s tímto břevnem pověšený na kůl kříže, k němuž byly přivázány jeho nohy, vlekle a obyčejně dlouho umíral za strašných muk, spíše vysílením, úžehem, srdeční slabostí než vykrvácením. Římané tímto strašným a lidství ponižujícím trestem nikterak nešetřili. Všechny jejich provincie byly křížů plny. Když r. 71 př. Kr. bylo potlačeno velké povstání otroků v Itálii, vedené Spartakem, bylo při silnicích kolem Říma ukřižováno na 6000 schytaných povstalců. I v Palestině docházelo ke křižování často“ [J. B. Souček, Utrpení Páně, str. 187nn]. Odsouzenec měl na hrdle tabulku s popisem viny a obyčejně i s udáním jména [J 19,20]. Jeho osobní majetek, zvláště pak oděv, z něhož byl před popravou svlečen, patřil žoldnéřům [Mt 27,35]. K zmírnění bolesti byl podáván odsouzencům omamný nápoj [Mt 27,34; Mk 15,23]. J. B. Souček spojuje skutečnost, že Ježíš odmítl přijmouti tento omamný prostředek [víno s *mirrou], s Př 31,4-7, podle něhož omamný nápoj potřebuje na zapomenutí vlastního utrpení sice ubožák, nikoli však král, a s Mk 14,25. Když se u odsouzenců dlouho nedostavovala smrt, byla uspíšena bodnutím nebo zlámáním noh v kloubech. ‚Kristus ukřižovaný‘ [1K 1,23; 2,2; Ga 3,1, sr. Mt 28,5; Mk 16,6] je základním obsahem apoštolské zvěsti. Přirozenému člověku nepochopitelná skutečnost, že ‚Pán slávy‘ byl ukřižován [1K 2,8], stala se východiskem spásonosné víry, že tento pro nás, v náš prospěch a za nás ukřižovaný [sr. 1K 1,13] vstal z mrtvých a žije z moci Boží [2K 13,4] pro naše *ospravedlnění [Ř 4,25].

V přeneseném smyslu ti, kteří jsou Kristovi, t. j. kteří přijali vírou jeho spasitelný čin a žijí s ním v obecenství, ukřižovali své tělo s vášněmi a žádostmi [Ga 5,24, sr. Ř 6,6]. *Tělo, jež je určující mocí v životě člověka, u věřících, kteří žijí duchem [Ga 5,25], stalo se něčím, co patří minulosti. Pro věřící v Krista je v jeho kříži i *svět ukřižován právě tak, jako věřící světu [Ga 6,14]. ‚Světem‘ zde myslí Pavel především na vše, co souviselo s ceremoniálním Zákonem Mojžíšovým [sr. Ga 2,19n; 3,13; 4,3; Ko 2,20] a co jen prohlubovalo vědomí odcizenosti od Boha. Tento ‚svět‘ je mu nejen mrtev, takže ho přestal zajímat, ale i potupen a znehodnocen. A obráceně: Pavel se stal ‚světu‘ něčím, co vzbuzuje pohrdání a posměch. Čím se dřív chlubil [F 3,5n], pokládá nyní za škodu ve srovnání s tím, co získal v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu [F 3,8]. ‚Křižovat Syna Božího‘ v Žd 6,6 znamená vydávat jej v pohrdání, jak to činili ti, kdo ho ukřižovali na Golgotě. Řecké anastaurún, kterého je zde užito, patrně neznamená znovu ukřižovat, i když to tak chápali staří církevní Otcové, nýbrž vyzdvihnout na kříž, tedy prostě ukřižovat. Ti, kteří po přijetí daru Ducha sv. a okoušení moci Božího slova a charismat odpadli, nejen prohlašují Krista pro sebe za mrtvého, nýbrž vydávají ho posměchu světa, jak to učinili kdysi Židé křížem Kristovým. Pro ně je pak vyloučena i možnost pokání [sr. Mt 12,31; Mk 3,28; L 12,10; 1J 5,16].