Šetřiti

Šetřiti. Tak překládají Kral. ve SZ-ě nejméně jedenáct různých hebr. výrazů, jež se kryjí se stč. významem slovesa š. = dbáti; hleděti na koho, pozorovati, špehovati; míti ohled; dávati pozor, všímati si; hlídati. Š. osobu = být stranický, míti ohled. SZ-mu soudci bylo zakázáno býti při soudu stranický [Dt 16,19, sr. 1, 17]. Jb 32,21 prohlašuje, že nebude dávati přednost nikomu z lidí [hebr. násá' = zdvíhati, vzhlížeti, nésti (obličej) = přijímati obličej, sr. Jb 42,8]. Jb 13,10 překládá Hrozný: „Trestati, trestati vás budu, když budete tajně nadržovati“. Užito je zde téhož slovesa jako u Jb 32,21. Podle Kaz 5,8 se moudrý člověk nemá divit [sr. 1J 3,13; 1Pt 4,12] nad všeobecnou nespravedlností, jež panovala v době pisatelově ve světě, když vyšší nepřátelsky pozoruje [Kral. šetří] nižšího a číhá na příležitost, aby jej setřel [sr. 1S 19,11]. Potěšující je to, že nad tím vyšším je ještě někdo Vyšší, který bude souditi všecky [sr. Kaz 3,17]. Základní Boží vlastností je, že u něho není přijímání osob, že je svrchovaně spravedlivý a nestranný [2Pa 19,7], že si všímá každé nepravosti a hned ji postihne [Jb 10,14; 13,27; Ž 130,3], takže je svrchovaně nemoudré myslit si, že Bůh nevidí a nezná, nepostřehne, nešetří [hebr. jáda‘ = znáti, pozorovati] toho, co lidé před ním skrývají [Iz 29,15]. Š. ve smyslu dáti, dávati pozor na něco nebo na někoho [1S 6,9; 2S 13,28; 2Kr 6,32], hlídati v dobrém úmyslu, 2S 18,12, ve zlém úmyslu [špehovati], Ž 56,7. Někdy š. znamená vyčkávati [Jb 24,15 v překladu Hrozného: „Oko cizoložníkovo vyčkává soumraku, myslíc si: Mne nespatří žádné oko, a dává si na tvář roušku“], nebo držeti se [stezek, Jb 22,15], zachovávati [Ž 107,43; 119,34], věnovati pozornost [Neh 9,34; Iz 48,18], dbáti [Jb 33,14], přihlížeti, uvažovati o něčem [opatrný člověk uvažuje o tom, kam ho rada lidí povede, jedná s rozmyslem, Př 14,15], míti na mysli. Př 23,1 lze také překládat: „Když sedneš k jídlu s vládcem, pilně přihlížej k tomu, kdo jest před tebou“, t. j. neupírej pozornost na pochoutky, které máš před sebou. Přijmeme-li překlad Kral., pak napomenutí spočívá v tom, aby pozvaný člověk se nedal strhnouti neobvyklými pokrmy a nápoji k nevhodnému chování. Kral. v Poznámkách spojují obojí význam.

Ž 5,4 prosí žalmista, aby Bůh „z jitra“ uslyšel jeho hlas; neboť „v jitře“ mu žalmista připravuje oběť – hebr. ‘árak, jež označuje narovnání dříví a spořádání jednotlivých částí oběti na měděném oltáři [Lv 1,7.8.12; 6,12; 24,8, sr. Nu 28,4], překládají Kral. výrazem „předložit [žádost]“ – a pozorně vyčkává, vyhlíží [šetří] po znamení, jak byla tato oběť přijata. Ovšem, hebr. sáfá, které Kral. překládají výrazem š., znamená důkladně pozorovati. Poněvadž boker [= jitro] může podle Biče [II., str. 153] označovat úkon drobopravecký (haruspicium), který se konal za jitra, měl snad Ž 5,4 původně nějaký vztah k tomuto úkonu. Ale v nynější podobě se vztahuje obvykle už na modlitbu, jež je přirovnávána k připravené oběti. Žalmista pak jen vyhlíží, jak a kdy jeho modlitba bude vyslyšena. Na hadačství však přímo ukazují m. j. 2Kr 21,6; 2Pa 33,6, kde je užito hebr. ‘ánan, jež znamená věštiti z tvaru oblaků [sr. Lv 19,26].

V NZ-ě je užito sloves térein [= zachovávati, ostříhati, J 15,20] a jeho složenin: paratérein = sledovati, dávati pozor, Mk 3,2; L 6,7; 14,1; Ga 4,10, a syntérein = chrániti, Mk 6,20., dále fronein [= mysliti, dávati přednost, ceniti, Ř 14,6], skopein [= hleděti k cíli, dávati pozor, číhati, slíditi, Ř 16,17; F 3,17], katanoein [= všímati si, učiti se, Žd 10,24] a prosechein [= držeti se, oddávati se, následovati, upnouti mysl, Tt 1,14; Žd 2,1; 2Pt 1,19]. Jasný je smysl výrazu u Mk 3,2 [L 6,7] a L 14,1, kde jde o záměrné špehování, a u Mk 6,20, kde jde o ochranu. V Ga 4,10 má řecké sloveso paratéreisthai nikoli jen význam ostříhati, zachovávati [J 9,16], nýbrž pověrečného dávání přednosti jednomu dni před druhým v domnění, že se tím slouží Bohu. Tím Galaťané podle názoru Pavlova upadají zpět do pohanství, i když je toto pohanství předznamenáno ustanoveními židovského Zákona a židovskou tradicí [sr. 2Pa 8,13]. Den tu snad znamená sobotu, měsíc židovskou slavnost novměsíce, časy a léta snad sedmý rok a léto milostivé [Lv 25,2-10]. Příznačné je, že Pavel tento zvláštní ohled na různé dny srovnává s pohanským uctíváním nebeských těles. Židovská služba Zákonu je mu totéž jako pohanská modloslužba: obracení k mdlým a bídným živlům [Ga 4,9; Ko 2,20], spojené s pověrečnou úctou. Pavel tu mluví velmi ostře, protože sboru hrozilo zpohanštělé židovství. V Římě [Ř 14,6] byla docela jiná situace. Šlo o věřící, z nichž jedni pokládali za neslučitelné se svou vírou, aby jedli všechny potraviny, zvláště pak maso; druzí v tom nečinili rozdílu. Ti první se pohoršovali nad druhými, ti druzí prohlašovali první za mdlé u víře. Podle některých vykladačů, kteří s Kral. přijímají řecké gar [= neboť], dosvědčené některými rukopisy ve v. 5 [Nebo „někdo soudí (rozsuzuje), že je rozdíl mezi dny, jiný soudí, zeje den jako den“, Žilka], Pavel usuzuje takto: „Jestliže snášíte jeden druhého v této věci, t. j. ve stanovisku k posvátným dnům, rozšiřte tuto zásadu i na otázku pokrmů a buďte navzájem snášeliví. Vždyť kdo cení některý den výše než druhý, cení jej pro Pána. Tak si také počínejte v posuzování jídla. Hlavní věcí je, aby měl každý odvahu vlastního přesvědčení [„Jeden každý v svém smyslu ujištěn buď“, v. 5] a konal všecko z víry [v. 23]“. Podle jiných vykladačů bylo zachovávání určitých svátečních dnů druhým dělítkem mezi římskými křesťany. Pavel považuje tato dělidla za nepodstatná tam, kde se věřící shodují v tom hlavním: Kristus za všecky umřel [Ř 14,7nn; sr. 1K 10,30n; 1Tm 4,4].

V Ř 16,17 napomíná Pavel své čtenáře, aby si dávali pozor na ty, kteří přicházejí do sboru s učením, jež odporuje tomu, jež přijali. Poznají je podle toho, že slouží vlastnímu břichu a svými lahodnými a pobožnými řečmi svádějí srdce prostých lidí. Od takových svůdců, kteří neslouží Kristu jako Pánu, mají se odvrátit. Na druhé straně ve F 3,17 vyzývá Pavel, aby si čtenáři všímali lidí, kteří se jako on stali napodobiteli Ježíše Krista, a učili se od nich křesťanskému životu. Podobná myšlenka je obsažena v napomenutí v Žd 10,24, rozšířená na všecky věřící bez rozdílu. Žilka překládá: „Všímejte si jeden druhého a podněcujme se v lásce a k dobrým skutkům“. Hejčl: „Snažme se, abychom jeden druhého povzbuzovali v lásce a k dobrým skutkům“.