Rozkaz, rozkázání

Rozkaz, rozkázání. Tak překládají Kral. aspoň sedm různých hebr. výrazů, jež na některých místech tlumočí také slovem *přikázání. Nejčastěji jde o hebr. pikkúdím = nařízení, uložení [Ž 19,9; 111,7; 119,4.27.40.45.56.93.110.128.141.159.168]. Hebr. misvá = předpis, návod [Ž 119,32.60.96]. Že jakýkoli výrok Hospodinův je současně rozkazem, je patrno na tom, že jsou tak překládány hebr. výrazy pé [= ústa, Ex 17,1; Nu 9,20; 27,21; 1S 15,24; Jb 39,27], dábár [= slovo, 1Kr 20,35; Ž 148,8] a 'imrá [= výrok, Ž 147,15]. R. Boží stvořil svět [Ž 33,9] a udržuje jej [Jb 39,27; Ž 147,15]. R. Boží je zvláště výrazem jeho milostivé smlouvy s vyvoleným lidem, takže v každém jeho r-u je současně zaslíbení. Proto žalmísté tak touží po r-ech Hospodinových. Jimi se spojuje Bůh s člověkem a váže navzájem i lidi [sr. Mk 12,29-31]. Také spása v Kristu je výsledkem r-u, promluvení Božího [2K 4,6].

Oz 5,11 užívá posměšně o lidských rozkazech hebr. sáv, jež Ibn Ezra a po něm Ewald vysvětlují jako svémocně vymyšlené přikázání, jež nemá co činit s rozkazy Božími. Je příznačné, že LXX místo sáv četla šáv = marnost. Snad tu jde o rozkazy, které dal Jeroboám o modloslužbě telat, jak se už domníval rabbi Kimchi z 12. stol. po Kr.

1K 7,6 překládá Žilka: „To říkám jako radu, ne jako příkaz“. Pavel pečlivě rozlišuje mezi autoritativním r-em, který má původ v Kristových přikázáních, a svými radami [sr. 1K 7,10.12.25].