Práh

Práh. U svatyní po pravidle kamenný. P. a brána byly pokládány za posvátné. U vchodu do domu za nejstarších dob byly přinášeny oběti za rodinu; v assyrštině suppú = modlitba je odvozeno od sippu = práh [hebr. saf]. V Egyptě je dodnes nad p-em obětováno na uvítanou pána domu a podle Herodota byl obětován vepř Osiridovi u p-u domu. Šlápnouti nedbale na p. bylo pokládáno za zhoubné. Proto v Sýrii dodnes jsou nevěsty přenášeny přes p. domu ženichova. Podobné zvyky jsou známy ze starého Řecka, Říma a Indie. Někteří badatelé se domnívají, že i slavnost *fáze. pesach [od pásach = skákati, tančiti], má původ v nějakém prastarém obřadu, při němž Izraelci přeskakovali p., když předtím u p-u obětovali. Hebr. bassaf [Kral. „v medenici“ Ex 12,22] lze také překládati „na prahu“. Klostermann pak překládá 1Kr 18,21: „Dokudž skákati budete přes oba prahy?“ [místo masoretského sᵉ‘ippím čte sippím], t. j. budete s touže posvátnou úctou vstupovati do svatyně Boží a Bálovy. Podobně jest rozuměti Sof 1,9 [podle LXX]: „Navštívím v ten den každého, kdo [s posvátnou hrůzou] přeskakuje p., avšak naplňuje dům pánů svých [nebo spíše Hospodinův!] nátiskem a lstí“, t. j. přichází s rukama poskvrněnýma krutostí a nespravedlností. V 1S 5,1-5 máme lidový výklad skutečnosti, že Filištínští přeskakují práh své svatyně. Poněvadž p. i brána svatyně byly posvátné [podle Ez 47,1 vycházel zpod chrámového p-u posvátný pramen], bylo považováno za zvláštní výsadu, státi se strážným p-u [2Kr 22,4; 23,4; 1Pa 9,19; Ž 84,11; Jr 35,4; sr. Est 2,21, nejde-li tu podle LXX o „strážné života“ 1S 28,2].