Pontus

Pontus, rozsáhlý sv. kraj Malé Asie podél břehu Černého moře [Pontos Euxinos], od něhož také odvozuje své pojmenování [řecké pontos = moře]. Na j. hraničil v době NZ na Galatii, na záp. na Bithynii. Vých. hranici tvořila řeka Halys, ale rozměry Pontu se ustavičně měnily podle politických okolností. P. byl už v nejstarších dobách obilní zásobárnou starého Řecka. V NZ se vyskytuje toto jméno ve Sk 2,9n; 18,2; 1Pt 1,1. Ze všech těchto míst můžeme uzavírati na značný počet Židů v této krajině. Z dějin P-u nejslavnější je doba posledního ze šesti od r. 281 př. Kr. po sobě jdoucích Mithridatů, Mithridata VI., [121-63 př. Kr.], krále pontského, muže statečného a neobyčejně udatného, který hodlal založiti velkou říši proti Římanům. Opanoval okolní krajiny i sev. pobřeží Černého moře a založil nové království Bosporské. Chtěl dobýti též Malé Asie, kde měli tehdáž Římané dvě provincie: Asii po Attalovi III. a Kilikii [Cilicii]; krom toho byly Bithynie a Kappadocie pod jejich ochranou. Mithridates vpadl do Efezu a odtud vydal rozkaz, aby byli pobiti všichni Římané, kteří zde měli v rukou všechny daně a poplatky a utlačovali obyvatelstvo. Tak prý bylo pobito 150.000 Italů. Z toho ovšem vznikla válka s Římany, která skončila mírem v Dardanu r. 85 př. Kr. Mithridates musel vrátiti vše, čeho dobyl, a nadto zaplatiti 3000 talentů válečné náhrady. R. 63 po smrti Mithridatově [sebevraždou] stal se P. římskou provincií, spojenou s Bithynií. Jen nakrátko se vlády nad P. zmocnil Farnaces, syn posledního Mithridata, ale byl poražen r. 47 př. Kr. Juliem Caesarem. Marcus Antonius zde r. 39 př. Kr. zřídil malé království, jež od r. 36 př. Kr.–63 po Kr. spravovala dynastie jakéhosi Polemona. Podle apokryfních Skutků Pavla a Tekly se zdá že tato dynastie byla příznivá křesťanství, jež sem nejspíše zanesl apoštol Pavel, ač o tom ve Sk není vůbec zmínky. Je tedy možné, že se sem křesťanství dostalo také jinak [z Efezu a p.]. V době NZ jde buď o římskou provincii [1Pt 1,1; Sk 18,2], nebo o království a římskou provincii současně anebo o označení přímořských krajin černomořských obecně [Sk 2,9]. Křesťanství zde bylo značně rozšířeno kolem r. 110, jak vychází najevo z toho, že se z té doby zachoval dotaz pontského místodržitele Plinia ml., adresovaný *císaři Trajanovi, jak se má chovati ke křesťanům, k nimž prý patřila množství mužů a žen všech věků a všech společenských vrstev, z nichž někteří vyznávají Krista už 20-25 let. Z P-u pocházel i první sběratel Pavlových epištol Marcion [narozen v pontském městě Sinope kolem r. 120 po Kr.], dále překladatel SZ do řečtiny Akvila, původně pohan, pak křesťan, konečně však žid. Žil za panování císaře Hadriana [117-138 po Kr.]. Jde tedy o jiného Akvilu než ve Sk 18,2, ač oba pocházeli z P-u.