Novota, nový

Novota, nový. Těmito výrazy označuje bible to, co se liší od starého, užívaného [Mt 9,17; Mk 2,21; L 5,36; Mt 27,60; J 19,41], obvyklého, takže to padá do očí, je nápadné a tudíž překvapující, zajímavé [Sk 17,19-21], až podivuhodné a neslýchané. Dt 32,17 mluví o nových [ve smyslu novomódních] božstvech, jichž se chytal Izrael; Ž 33,3 o nové [ve smyslu: nového druhu] písni [sr. Iz 42,10; Ž 96,1], Ez 11,19 o novém Duchu, Iz 65,17 o novém nebi a nové zemi, Iz 62,2 o novém jméně [sr. Iz 65,15] a p. Poslední čtyři uvedené citáty tvoří základ NZ pojmu novosti. Jde tu o něco naprosto nebývalého, podivuhodného, naprosto jiného, jež bylo ve SZ prorokováno, v NZ však se příchodem Ježíše Krista vlomilo do tohoto světa [sr. Ř 5,12nn; 1K 15,21n. 45nn], aby jednou získalo plnou převahu nad starým a nahradilo to, co je vetché a odsouzeno k zániku. Kristus je původcem a počátkem nového stvoření [2K 5,17; Ga 6,15; Ef 2,15], nové [Žd 8,6nn.13], lepší smlouvy [Žd 7,22 sr. 2K 3,6], v níž se naplnila SZ proroctví [Jr 31,31-34, sr. 1K 11,25; L 22,20; Žd 9,15]. Tato smlouva je něčím tak naprosto novým a odlišným, že nemůže použít nic ze staré, vetché, mdlé smlouvy [Mk 2,21n]; je novým vínem, jež nelze vlévati do použitých nádob [Mt 9,17]. Přikázání lásky, jež vydal Ježíš, je nové v tom, že je založeno na lásce, kterou si učedníci dali posloužit od Ježíše [J 13,34]. Toto naprosto nové přikázání nazývá 1J 2,7n přikázáním starým snad ve srovnání s novotářskými předpisy bludařů. Také se tu ukazuje, že novost nespočívá v myšlenkovém obsahu tohoto přikázání, nýbrž v tom, že se v Kristu stala skutečností síla, která umožňuje plnění tohoto již dříve známého příkazu: světlo to pravé již svítí. Příznakem nové skutečnosti, vlomené do tohoto světa, bude podle Mk 16,17 mezi jiným i to, že věřící budou mluviti „novými jazyky“, jakousi předjímkou budoucího nebeského života. *Jazyk.

Více do budoucnosti jsou zaměřeny Ježíšovy výroky o novém víně, které bude píti při eschatologické večeři v království Božím [Mk 14,25 sr. Mt 26,30; L 22,30], a ovšem Zj, jež mluví o novém nebi a nové zemi [Zj 21,1 sr. 2Pt 3,13], o novém Jerusalemu [Zj 3,12; 21,2], sestupujícím od Boha s nebe, o novém jménu [Zj 2,17; 3,12] a o nové písni [Zj 5,9; 14,3]. Ten, který sedí na nebeském trůnu, „učiní nové všecko“ [Zj 21,5], Tím bude dosaženo cíle Božích spasitelných plánů a křesťanské naděje.

S těmito představami o proměně světa a člověka, zahájené vítězstvím Kristovým, souvisí i pojem novota, jímž Pavel označuje plnost těch spasitelných hodnot, jež věřícím přinesl Kristus: novota ducha [naproti vetchosti litery Ř 7,6], novota života [Ř 6,4]. Je to dar Boží milosti, ale právě proto i povinnost křesťana, aby se obnovil tímto darem a oblékl nového člověka [Ef 4,23n]. Kde je nová smlouva, tam je i nový člověk, nové stvoření a nový život, určovaný nikoli Zákonem a hříchem, ale Duchem. Je to život naprosto odlišný od života se starým kvasem [1K 5,7].