Navracovati se, navrátiti

Navracovati se, navrátiti. Tato slovesa mají často význam činiti pokání, obrátiti se, a to i tehdy, není-li výslovně řečeno, že jde o návrat k Bohu [Jb 22,23 a j.]. V pozadí stojí představa o poddaných, kteří se vzepřeli a nyní se vracejí k svému pravému králi, nebo o nevěrné ženě, jež se vrací ke svému zákonnému manželu [Jr 3,1.14.22], nebo o vězních, kteří se vracejí do opevněného Siona [Za 9,12, sr. L 4,18nn], nebo o těch, kteří byli svedeni k modloslužbě a nyní se vracejí k pravé bohoslužbě [Dt 4,30, sr. v. 28 n; Jr 35,15; 44,5]. Nejde jen o lítost a změnu mysli, nýbrž o návrat k Hospodinu celým srdcem, celou duší [2Pa 6,38; Oz 6,1; Jl 2,13], o novou orientaci celého života [Jr 36,3.7; Pl 3,40], o nový životní sloh, o zavržení hříchu a odvrat od něho [Jb 36,10; Jr 4,1; Ez 18,30], o úsilí po *spravedlnosti. Zvláště proroci užívali těchto výrazů, často spojených s představou návratu z vyhnanství, ze zajetí, který jim byl mnohdy obrazem návratu k Bohu. Oz 7,10.16 vytýká Izraelovi, že se nenavrací k Nejvyššímu, ačkoli jej všecko k tomu vybízí a ačkoli Bůh jako Otec čeká a vyhlíží vracejícího se syna. Proroci došli k závěru, že Bůh sám se musí vrátit, slitovat se a uvrhnout do mořských hlubin všecky hříchy člověka, aby se mohl navrátit k Bohu [Mi 7,19; Za 1,16, a j.]. Návrat k Bohu a Boží návrat k člověku jsou ruba líc téže skutečnosti [Za 1,3n; Mal 3,7]. Podle Ž 80,4.8.20 je návrat člověka dílem Božím. Proto 2Pt 2,20nn za největší neštěstí pokládá, když se člověk po návratu k Bohu skrze Ježíše Krista zase vrátí ke své nešlechetnosti do oblasti zla [sr. Ez 23,21; Mt 12,43nn]. Je to pohrdání dílem a ponoukáním Božím. *Obrácen, obrácení.