Man, manna

Man, manna. Bible vykládá tento název populárně z otázky, kterou si kladli Izraelci na poušti, když na slib Boží se s rosou objevilo na zemi cosi drobného, okrouhlého a zrnovitého [Ex 16,4, Ex 16,14n]: „Man [= co] je toto“? V arabštině mann znamená dar. Vedle křepelek a vody byla m. skutečně největším darem, jenž znázorňuje zvláštní Boží péči o izraelský lid na poušti nejen tím, že stačila tak velkému množství, ale před sobotou napadala dokonce dvojnásobně [Mt 16,23nn]. Není divu, že vedle chleba [Ex 16,8, Ex 16,12, Ex 16,15, Ex 16,22] a pokrmu [Ex 16,32] má m. zvláště v pozdějších spisech také název „chléb nebeský“ [Ž 105,40], „chléb s nebe“ [Ex 16,4], „nebeské obilí“ [Ž 78,24], jež bylo uloženo patrně v nebeských komorách, a dokonce „chléb mocných“ [Ž 78,25], a že v rabínské literatuře se mluvilo o m. jako o božském pokrmu podobně jako se u Řeků mluvilo o nektaru a ambrosii. Možná, že s touto představou božského pokrmu souvisí také nařízení v Ex 16,32 – Ex 16,34 o vložení manny do truhly úmluvy [sr. chléb příkladný 2Pa 2,4]. Ovšem, nynější znění tohoto místa odůvodňuje tento zvyk jinak. SZ tradice se zdá rozcházet v popisu m. Nejspíše šlo nejméně o dva druhy. Jeden padá s nebe jako déšť a rosa [Ex 16,4a. 13b], má podobu semene koliandrového a medovou chuť. Bylo ji třeba sbírat denně podle potřeby, a to před východem slunce, protože se rozpouštěla [Ex 16,21b]. Bůh ji dával po celou dobu putování po poušti. Badatelé se domnívají, že tu jde o výpotek keře Tamarix gallica mannifera. Podle druhé tradice bylo možno m. vařiti, péci, smažiti [Ex 16,23; Nu 11,8], tlouci v moždířích a mlíti jako obilí [Nu 11,8; Ž 78,24]. Měla žlutavou barvu jako bdelium a musela být požívána čerstvá, protože červivěla [Ex 16,20, Ex 16,24]. Měla chuť nového oleje [Nu 11,7, Nu 11,8b]. Badatelé se domnívají, že jde o lišejník Lecanora esculenta, který hojně roste na asijských stepích a bývá pokryt malými jako pšeničnými zrnečky, zevně světle hnědými, uvnitř bílými. Ale žádný z těchto výkladů není plně práv biblickému podání a jeho sz výkladu [sr. Neh 9,20;. Ž 105,40]. SZ tradice se rozchází i v názoru, co bylo vlastně v truhle úmluvy: Podle Ex 16,33; Nu 17,4, Nu 17,16n [sr. Žd 9,4] tam byla vedle desky zákona, Aronovy hole také manna ve zlatém vědérci, podle 1Kr 8,9; 2Pa 5,10 pouze desky zákona. Rabíni se tento rozpor snažili vyrovnat tvrzením, že za Joziáše byla truhla ukryta a při tom manna zmizela. V NZ stojí m., kterou dal Mojžíš, v protikladu proti chlebu s nebe [J 6,31n, J 6,49], chleb života [J 6,35, J 6,41]. Argumentace je tato: Mojžíš nedal chléb s nebe. Důkazem toho je, že otcové zemřeli [J 6,49, J 6,58]. Ježíš Kristus však je skutečný chléb s nebe, protože ten, kdo „jej jí, živ bude na věky“ [J 6,32 – J 6,35, J 6,48, J 6,50n]. Ježíš tu snad myslí na Večeři Páně. Pavel vychází v 1K 10,3nn, 1K 10,16 od srovnání se zázračným nasycením na poušti, když líčí význam Večeře Páně. Na starokřesťanském nářadí k Večeři Páně byl nalezen také nápis »Jezte mannu«. Podle Zj 2,17 je m. pokrmem vykoupených, kteří setrvali až do konce. Tato představa souvisí s pozdně židovskými představami o životě blažených, ale má za sebou celou rozmluvu Ježíšovu z J 6.